Průvodce
1 | 2 | 3 | 4

The Secret
1 | 2












.

Kapitola 10

6. května 2010 v 15:02 | Karrot

Kapitola 10

"Proč se plížíme?" sykla jsem na Rafaela, který se krčil přede mnou pod barovým pultem.
"Protože nechci aby nás někdo zastavil dřív než se dostaneme za brány města." odsekl šeptem.
"Jen jsem se ptala."
"Ššš."
Vážně jsem nechápala, proč musíme šeptat a proč se plížíme schovaní pod barovým pultem, když v hospodě nebyla ani noha. Dokonce i plešatý hospodský, který tu bývá podle Rafaela vždycky, chrápal v zadu v přístěnku na košťata.
Mou pozornost znovu upoutal Rafael, který otevíral okno.


"Je ti vedro? Nebo si vážně myslíš, že v tomhle polezu oknem?" zasyčela jsem naštvaně. V podstatě bych v nich oknem klidně prolezla, u nohou na to byly dost volné, ale nikdy jsem nebyla nijak dobrá v lezení do jakéhokoliv úzkého prostoru.
"Neremcej a pojď." sykl a spojil dlaně k sobě jako provizorní stupínek.
"Fajn, ty mě potom budeš seškrabávat z podlahy." zašeptala jsem nasupeně a dala nohu na jeho ruce. Chytla jsem se okenního rámu a vyhoupla se do okna. Tam jsem se přikrčila a seskočila dolů na modrý štěrk. Páni, to bylo nějak moc snadné.
Neměla jsem moc času na dumání nad mým neobyčejným výkonem, protože za mě seskočil Rafael.
"Pojď." sykl a zavřel okno. Šel první a já ho následovala.
"Nechci být vlezlá,"začala jsem a nevšímala si jak si odfrkl, "ale nevšimne si někdo, že jim chybí dva hosté, co nezaplatili za pokoj?"
"Silury se neplatí. Platí se jenom za jídlo a za to peníze dostali."
"Aha."
Chvíli jsme šli v družném tichu. Opět jsem ale mlčení prolomila já.
"Jak se dostaneme z města aniž by nás někdo viděl?"
"Nijak. Prostě projdeme bránou. Budou se měnit stráže, nikdo si ničeho nevšimne."
Pokrčila jsem rameny. Nebyla jsem nijak zběhlá ve vojenské, a vlastně ani jakékoliv jiné taktice.

Šli jsme asi půl hodinu, když se slunce vyhouplo těsně nad obzor a já konečně spatřila brány města.
Vážně nevím, co jsem čekala. Obrovskou železnou "nebeskou bránu"? Mýlila jsem se. Před námi byly jen obrovská dřevěná vrata. Hodila jsem po nich suchý pohled. Na Nebe dost ubohý.
Zazněla trubka, která oznamovala výměnu stráží. To byl signál pro nás. Ve chvíli, kdy se otevřely malé dveře vedle brány a vystoupili z nich dva modře odění vojáci, jsme jimi proklouzli ven.
Chvíli jsme šli jemně osvětleným lesem, dokud jsem nespatřila široký pruh světla. Zrychlila jsem a vystoupila z lesa, odkud se mi naskytl pohled na krajinu přede mnou.
Doteď jsem si myslela, že je tady všude jen bílo nebo modro a že něco jako příroda tu prostě neexistuje. No, tak jsem se zase zmýlila. A pořádně.
Zůstala jsem stát jako přimrazená nad pohledem, který se mi právě naskytl. Přede mnou se rozprostíla jako bavlněný koberec nádherná barevná louka, plná duhových květin a nádherné zelené. Vedle louky se líně vlnila stříbřitá řeka naplněná až po okraj vesele šplouchající vodou. Kolem řeky si hráli veškeří možní ptáci a zpívali svojí tisíce hlasnou radostnou symfonii.
Začala jsem se smát. Díky tomu pohledu jsem se najednou cítila tak strašně šťastná. Uvědomila jsem si, že to tady miluji. Ten pohled, tu zemi, každou květinu, každou kapku vody v té řece. Tak tohle je ráj?
Na nic jsem nečekala, popadla Rafaela za ruku a rozběhla se po louce. Celým prostorem se rozléhal můj veselý smích. Najednou mě Rafael trhl za ruku a oba jsme se svalili do měkkoučké trávy. Chvíli jsme se oba pokoušeli zklidnit dech. Tedy aspoň já ano. Podívala jsem se na něj a přistihla ho, jak na mě upřeně hledí. Usmála jsem se. Tak šťastná jsem se dlouho necítila. Obrátila jsem hlavu zpátky k nebi a nechala paprsky prozkoumat mojí kůži. Vždycky jsem milovala slunce, byla jsem k tomu jako stvořená. Pro slunce, pro přírodu. Pro tohle místo.
Na nic jsem nemyslela, jen odpočívala a užívala si krásu tohohle místa, na rtech blažený úsměv a oči přivřené. Cítila jsem, jak se Rafael zvedl a popošel směrem k západu. Nevšímala jsem si ho, dokud mi tělem nezastínil slunce. Otveřela jsem oči a uviděla ho, jak stojí proti slunci, ruce zaťaté v pěst, klouby naběhlé. Zvedla jsem se a došla k němu.
"Co se děje?"
Neodpovídal. Nechával oči zavřené a nedýchal. Po chvíli už jsem to nevydržela a položila mu jemně ruku na rameno. Pod mým dotykem se uvolnil a prudce vydechl.
"Měli bychom jít do lesa a utábořit se." řekl a otočil se. Obadřil mě tím svým krásným andělským úsměvem, ale nepovedl se mu. Neusmíval se očima.
Otočil se a šel směrem k lesu na druhém konci louky. Nechápavě jsem tam stála a hleděla za ním. Co se stalo?
Po chvíli jsem se vydala k němu.
"Máš ještě žízeň?" zeptala jsem se a nabídla mu měch s vodou. Jen zavrtěl hlavou. Zazátkovala jsem ho tedy a položila vedle ruksaku. Byl dneska neobvykle tichý. Žádné vtipné poznámky, žádné vyptávání, dokonce žádný úsměv. Udělala jsem něco špatně? Ať jsem se probírala vzpomínkami jak jsem chtěla, nemohla jsem přijít na nic inkriminujícího. Nechápala jsem to.
Objala jsem si kolena a hleděla do praskajícího ohně. Nemohla jsem si pomoct, musela jsem myslet na mamku, sestru, bratra... Znova a znova jsem si jejich obličeje přehrávala v hlavě. Nikdy jsem se nezaobírala tím, že je někdy ztratím. Rodinu jsem brala jako samozřejmost.. Velká chyba. Kdybych jim tak jenom mohla říct, jak moc je miluju...

Rafael se vymrštil ze země. Nechápavě jsem se na něj podívala.
"Co se děje?" Nechápala jsem jeho ostražitý výraz a zaťaté pěsti. Odněkud vytáhl meč. Duhové ostří se zalesklo.
"Za mě." přikázal stroze. Stoupl si přede mě v ochrané pozici. Tohle se mi nelíbí. Vůbec.
Ze stromů vyletěly lana! Nestihla jsem se ani otočit. Najednou můj ochránce stál pevně svázaný u stromu obrovskými provazy.
Z noci vystoupily dvě postvay. Zahalené v kouřově šedých pláštích se ke mně blížily. Měly skloněné hlavy. V rukou se jim zaleskl meč.
Můj ochránce byl svázaný. Meč někam odletěl. Nemám jak se bránit. Jsem ztracená!
 

5 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 mil01 mil01 | 6. května 2010 v 15:16 | Reagovat

No je to zas super kapitolka ale dorcic jak to je dal?? Tohle mi vazne nedelej!! Buu.

P.S jsem rada ze je ti dnes uz asi dobre. :-)

2 Moon-lustre Moon-lustre | Web | 6. května 2010 v 15:45 | Reagovat

Opravdu si nemůžu pomoct, ale u jména Rafael... chytnu škleb :D

3 Moon-lustre Moon-lustre | Web | 6. května 2010 v 15:45 | Reagovat

ale není to myšleno ve zlem.. jinak bych nedávala 5 hvězdiček :))

4 MiMi Madison H. MiMi Madison H. | Web | 6. května 2010 v 18:46 | Reagovat

no, ale...krásny diel..ale chudáčik Rafael...no, ja len som zvedavá, čo bude ďalej...začínam Rafaela podozrievať z istých citov ku Claire :D hehe...asi veľmi veľa myslím

5 Mil01 Mil01 | 6. května 2010 v 19:02 | Reagovat

[4]: Ja je nepodeziram, ja proste myslim, ze patri k sobe. :-) chi chi... A navic, podle meje to vzajemne. :-)

6 Dincie Dincie | Web | 7. května 2010 v 16:52 | Reagovat

:) Taky jsem moc ráda, že už se ti udělalo líp a pustila ses do psaní další kapitoly...:) :D :) S Claire a Rafaelem...je fakt zvláštní, že vždycky když už to vypadá, že bude líp, tak vždycky příjde nějaký ten šok...:D Honem se jdu podívat co jsi pro nás ještě vymyslela v jedenáctce...:D :) :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.