Průvodce
1 | 2 | 3 | 4

The Secret
1 | 2












.

Kapitola 12

7. května 2010 v 18:02 | Karrot

Kapitola 12

Dobře, povím ti to." rozhodl po chvíli. "Ale nejdřív zajistím, aby nás nikdo neslyšel."
"Jsme tu sami." namítla jsem.
"Jsou i jiné způsoby jak někoho sledovat."
Šel k ohništi a klackem z něj vytáhl malý kamínek. Položil ho na zem a začal něco šeptat. Kamínek začal syčet, kroutit se a natahovat.
"Podej mi ruku."
Natáhla jsem ji k němu. Vzal mě za dlaň a zápěstí mi přiložil ke kamínku. Ten se kolem mě obtočil a vytvořil jemný tří proudý přiléhavý náramek.
"Nijak nepřekáží?" Zavrtěla jsem hlavou. "Dobře. Odteď, když budeš mít ten náramek na sobě, nikdo nemůže tebe ani tvé okolí nijak sledovat."
"Děkuju." Zavrtěl hlavou. "Ne, neděkuj. Všechno jsem pokazil." zasténal a zhroutil na vedle ohniště. To zalarmovalo mé ochranitelské reflexy. Nemohla jsem se dívat jak je nešťastný. Přisunula jsem se k němu a položila mu ruce na jeho. Vzal mi je do dlaní a pevně je držel.

"Víš, kdysi jsem měl poslání. Dovést jistého chlapce na jisté místo. Stali se z nás přátelé, a to byla chyba. V mém povolání," odfrkl si při tom slově, "nesmíme dělat chyby. Průvodci mají vést. Provádět. Pomáhat. Mohou se stát přáteli, ale ne když mají poslání. Dovedl jsem ho na to místo, ale... On utekl. Nemohl jsem tomu zabránit. Pokazil jsem to." zavřel poraženě oči.
"A ty... Ptala jsi se, kdo jsi. Ty, má milá Claire, jsi Vyvolená. Ta co nás má vyvést ze tmy. Jsi Alia. Alia znamená v našem jazyce "jiná, plná světla, dobrá", prostě vše co má ztělesňovat Období Kelhan, tedy ráj. Ty jsi tato země, tobě patří celé nebe, ty jsi Vyvolená."
Zamrkala jsem jako kdybych dostala ránu. Když to říkal, jako kdyby do sebe začala zapadat nějaká složitá skládanaka, o které jsem nevěděla, dokud to neřekl. Já přeci vím, že sem patřím. Nikdy jsem se v "mém světě", v živém světě, necítila dobře. Byla jsem tam kvůli mamince, kvůli rodině. Chápala jsem, co chce říct.
"Je na čase převzít svou moc, Alio." zašeptal Rafael. Pustil mé ruce, vyhrnul mi pravý rukáv a dotknul se mého mateřského znaménka. To se pod jeho dotekem rozžhavilo a zbarvilo se do zlata. Projela mnou vlna energie. Mravenčila mi kůže, měla jsem pocit, že se mi rozskočí hlava. Přišlo mi, že se v mém mozku něco přehazuje, přeřazuje na svá místa. Vždycky jsem věděla, že to v hlavě nemám v pořádku, pomyslela jsem si trpce.
Stejně rychle jako to přišlo, to i skončilo. Nadechla jsem se a najednou jsem věděla... všechno. Cítila jsem každičký strom tady v tom lese. Každý jeho list, rostlinu, každý maličký organismus v půdě. Cítila jsem každého živočicha co pobíhal lesem, cítila jsem každou kapku vody v nedaleké studánce. A všechno to na mě mluvilo. Slyšela jsem stromy, jejich pomalé myšlení, to jak spolu rozmlouvají. Slyšela jsem dvě sovy jak se hádají o hraboše, kterého právě ulovily, slyšela jsem dokonce i Rafaelovo myšlenky, i když jen velmi tlumeně.
Nebyla jsem překvapená, že je slyším. Teď mi to přišlo jako samozřejmost. Usmála jsem se.
"To je úžasné." zašeptala jsem. Rafael neodpovídal. Když jsem otevřela oči, zjistila jsem, že na mě hledí. Jeho modé oči mě přitahovaly, uvázla jsem v jeho pohledu.
"Udělal jsem ještě jednu chybu." zašeptal. "Ty jsi byla můj další úkol. Moje náprava. Měl jsem se o tebe postarat, dovést tě na Cestu. Jenže já tě tam nemůžu odvést. Ne teď. Ne, když už vím, že tě miluju."
V tu chvíli vzal můj obličej do dlaní a přitiskl mé roztřesené rty na své. Nemohla jsem, ani nechtěla mu vzdorovat. Vpila jsem se do jeho rtů jako inkoust do svého papíru. Vnořila jsem mu ruce do vlasů a přitiskla se k němu. Jeho ruce mi přejižděly po tváři, sjížděli dolů po krku, objížděly rameno až k pasu. Přitáhl si mě blíž až jsem skoro nemohla dýchat. Nevadilo mi to, dýchala jsem z toho polibku, ponořila jsem se do něj celou svou duší. Když se jeho rty uvolnily, aby mě nechal popadnout dech, začal mi přejíždět rty po krku.
"Claire." zašeptal a já na krku ucídila jeho teplý, hebký dech.
"Ano?" vydechla jsem.
"Tohle bych neměl dělat." zašeptal a sjel mi try až do dolíčku k rameni.
"Tak to nedělej." řekla jsem roztřeseně, i když bych radši znovu umřela než aby mě teď přestal v tom co právě dělá.
"Ale já si nemůžu pomoct." Cítila jsem na jeho rtech úsměv jak mi jimi přejížděl od ramene ke krku.
"Zamiloval jsem se do tebe."
"Vážně?" vydechla jsem a roztěkaně se zasmála.
"Co je na tom vtipného?" zvedl hlavu a podíval se na mě hlubokým pohledem.
"Nic." usmála jsem se. Vzala jsem mu hlavu do dlaní, naklonila se k němu až jsem se rty otřela o jeho ucho. "Já jen, že tě asi taky miluju."
"A co s tím uděláme?" zašeptal a využil nastalé situace aby mi vtiskl rty do dolíčku u ramene.
"Budeme to muset v sobě potlačit." pokrčila jsem rameny.
"Nesouhlasím." zavrtěl hlavou a znovu mě políbil.
"Ty že jsi anděl?" vydechla jsem když se moje rty znovu uvolnily. "Líbáš jako ďáběl!"
Věnoval mi kyselý pohled, "To je fakt legrace Claire."
"Promiň." zasmála jsem se a políbila ho.
"Je ti odpuštěno.", zašeptal v polibku, popadl mě kolem pasu, lehl si a překulil se na mě.
"Budu špinavá!" protestovala jsem.
"Tyhle šaty se nešpiní." zasmál se.
"Tak zboříš ohniště."
"Promiňtě paní." uchechtl se a začal mě odstrkovat.
"Co to děláš?" protestovala jsem.
"Nechci zbořit ohniště."
"Budeš opatrný."
Zasmál se, lehl si vedlle mě a já se mu stulila do náruče.
"Žádné další otázky?" zeptal se a začal si hrát s mými prsty.
"Nějak jsem je všechny zapoměla." přiznala jsem.
"Počkám, dokud si nevzpomeneš." zašeptal mi do ucha. Mezi tím, co jsem přemýšlela, mi odhrnul vlasy k krku a začal mi kreslit prstem na šíji. Ať jsem chtěla jak jsem chtěla, nemohla jsem si vzpomenout. Jistý podíl na tom určitě měly jeho rty na mém krku. Nakonec jsem si vzpoměla.
"Říkal si že už mě nechceš odvést na Cestu. Proč?"
"Víš, Cesta je pro tebe příliš nebezpečná. Jsou tam lidé, kteří tě chtějí zneužít. Měl jsem tě tam odvést, ale já nechci aby tě někdo využíval."
"A kam tedy půjdeme?"
"K Vyšším. Oni se o tebe postarají."
"A to je kde?"
"Ve Městě. Čeká nás ještě dlouhá cesta, musíme jít přes Bílé a Rudé město. Radši bych tudy ale nechodil, nechci aby někdo věděl, že nejsi na Cestě. Nakonec se dostaneme do Města. Tam jsou Vyšší." usmál se.
"Divná jména." podotkla jsem.
"Vy máte také divná jména pro města. Oslo, no co to je za jméno? Oslo znamená v našem jazyce hloupý. To tam jako žijí hloupí lidé? Nebo Káhira. Tak se jmenuje sídlo Rady Starších, Káhir. Nechápu." zavrtěl hlavou. " Nebo New York. Pěkně divné jméno."
"Hej, neurážej New York!" protestovala jsem.
"Promiň." zasmál se a políbil mě do vlasů.
"Prostě je mnohem jednodušší, když se naše města jmenují podle jejich barev. To si přece zapamatuje každý ne?"
"New York je taky lehce zapamatovatelný." pokrčila jsem rameny a proti své vůli zívla.
"Je pozdě. Máš za sebou rušnou noc, měla bys jít spát." zašeptal mi do ucha. Neprotestovala jsem, únavou jsem padala.
Odněkud vytáhl stočený balík oblečení a dal mi ho pod hlavu. Přikryl mě dekou a lehl si vedle mě.
"Spinkej lásko." zabroukal a políbil mě na čelo. A já, naprosto šťastná, jsem zavřela oči a nechala se unášet do světa snů.



Daleko od toho místa spolu rozmlouvali tři muži.
"Jste si jistí, že to byl dobrý nápad?" zeptal se muž sedící za velkým dubovým stolem.
"Samozřejmě, že to byl dobrý nápad!" zvolal Čtvrtý. "Nic lepšího jsme ani udělat nemohli!"
"Nic netuší?" zeptal se nejistě ten muž.
"Netuší." odpověděl jistě chraptivý hlas z křesla u krbu.
"Udělal jsi správnou věc," horlivě přitakal Čtvrtý, " teď s tebou půjde kamkoliv. Nedostane se na Cestu a ty jí v klidu můžeš přivést k nám. My už si s ní poradíme." promnul si spokojeně ruce.
"Musíš ji ale udržet v naprosté neutralitě. Nesmí, opakuji nesmí mít větší emocionální vypětí. To znamená hlavně vztek. Pamatuj na Taroma. Její moc je velmi podobná té jeho. Musí být v klidu. Musíš ji udržet šťastnou co nejdéle, rozumíš?" naléhal muž.
Hlas chvíli neodpovídal, vypadalo to, že je nejistý.
"Děje se něco? Snad si se do ní nezamiloval." odfrkl si Čtvrtý.
Až to hlas povzbudilo k odpovědi.
"Nebuď směšný. Všechno mám pod kontrolou. Přivedu ji do Města přesně o Slunovratu."
 

4 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Drácula - JustDreaming Drácula - JustDreaming | Web | 7. května 2010 v 18:12 | Reagovat

Jéééé, oni se líbali... škoda, že jsi tu scénu dýl neprotáhla :(

2 Moon-lustre Moon-lustre | Web | 7. května 2010 v 19:20 | Reagovat

No ne! Ono to bylo  všechno naplánovaný?! Tak krásná scéna a to naplánované bylo? teda skoro.. no fuj.. až to  zjistí, že je Rafík vůl, tak ji trefí šlak a zlikviduje všechno široko daleko.. i když si myslím, že on ji taky miluje.. taková pěkná scéna.. on ji prostě musí milovat! :)

3 Mil01 Mil01 | 7. května 2010 v 19:47 | Reagovat

Woooow teda ta  milostna scena je naprosto uzasna. Klobouk dolu, ty ses taak mladinka a pises teda bozsky. :-)

Holky ale ja si spis myslim, ze lze tem vyssim. :-)V tom ze ji nemiluje. No jsem vazne moooc zvedava, jak to cele bude dal. :-) Ach jo. Bude zitra zas dalsi kapitolka??

4 Dincie Dincie | Web | 7. května 2010 v 21:09 | Reagovat

:) Je to zvláštní, ale souhlasím se všema! :D...Vlastně už mi všechno vzaly a napsaly! :D Je to pěkně zamotané a jsem zvědavá, jak z toho vybruslíš...:D A taky chci další kapitolu! :D :) :D

5 Moon-lustre Moon-lustre | Web | 7. května 2010 v 21:38 | Reagovat

Proto se nerada pouštím do čtení teprve rozepsaných příběhů! :D Já totiž neoplývám trpělivostí a už teď nedočkavě aktualizuji blog, jestli se nademnou autorkanesmilovala a nepřidala další kapitolu :D

6 MiMi Madison H. MiMi Madison H. | Web | 7. května 2010 v 23:50 | Reagovat

no..ale...to prečo jej ten Rafael robí také škaredé veci??...ale ináč krásne, že sa bozkávali..wooow..no som zvedavá, čo sa bude diať :p

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.