Průvodce
1 | 2 | 3 | 4

The Secret
1 | 2












.

Kapitola 14

8. května 2010 v 17:04 | Karr

Kapitola 14

"Tak, postav se do bojového postoje." pobídl mě. Podívala jsem se na něj. Je vidět, že mu něco silně nedochází.
"Co je?"
"Ehm, no, nevím, jestli ti to nedošlo, ale já nechodila na kurzy bojového umění."
"Promiň." zasmál se. "Tak začneme tedy úplně od začátku. Dej jednu nohu dopředu, druhou dozadu. Ano, takhle. Teď vem meč do pravé ruky a levou si přidrž rukojeť. Ano, výborně. A teď, se zkus rozmáchnout."
Připadala jsem si jako imbecil, ale sebrala jsem všechnu svou sílu a dala jí do toho pohybu. Meč švihl obrovskou silou a vyletěl mi z ruky. Udiveně jsem dívala, jak se meč zasekl do nejbližšího stromu a zakinklal se.
V tom jsem ucítila hroznou bolest v hrudi, jakoby mě někdo šlehl rozžhaveným drátem.
"Au!" vykřikla jsem a chytla se za hruď. Sklonila jsem se a prudce oddechovala.

Rafael ke mě polekaně běžel: "Co se děje?" vyjekl a objal mě. Odstrčila jsem ho.
"Počkej." vydechla jsem a přešla mýtinu ke stromu se zabodnutým mečem. Vzala jsem meč a zprudka ho vytáhla ze dřeva. Cítila jsem, jak strom prudce vydechl. Odhodila jsem meč a položila obě ruce na ránu.
"Promiň." zašeptala jsem se slzami v očích. "Uzdrav se." přikázala jsem a nechala svou sílu proudit do té rány. Ta se začala kroutit a vlnit, až se úplně uzdravila. Cítila jsem vlnu vděčnosti a energie ze stromu.
"Nemáš zač." usmála jsem se. Podívala jsem se na Rafaela.
"Je to příliš nebezpečné. Nechci zranit někoho dalšího. Neměli bychom bojovat."
"Ale měli. Musíš se naučit bojovat. S Chromly si poradíme, ale co až přijdou Rudá Dvojčata? Nemůžeme si dovolit abys neuměla bojovat."
"Mám svou sílu." pokrčila jsem rameny.
"To nestačí." zavrtěl hlavou. "Potřebuješ se umět bránit."
"Nechci zranit někoho dalšího." zopakovala jsem.
"Utvoř ochranné silové pole kolem nás dvou. Když meč odletí, pole ho zastaví."
Chvíli jsem nad tím přemýšlela. Otočila jsem se kolem dokola a zeptala se stromů, co si o tom myslí. Cítila jsem, že Rafaela moc rádi nemají, a netušila jsem proč. Avšak s jeho rozhodnutím souhlasili. Zavřela jsem tedy oči a roztáhla ruce.
"Silové pole." zamumlala jsem a vložila do těch dvou slov veškerou svou sílu. Pole ze mě vyletělo a já ho zastavila těsně před stromy. Cítila jsem, jak jsou na mě stromy pyšné.
"Můžeme začít." kývla jsem.



Daleko od tohoto malebného světa, plného dobra se rozčilovala žena temnot. Žena, jíž se každý bojí. Žena, která má moc brát život i duši. Smrt.

"To není možné!" vřískla
"Uklidni se." ozval se tlumený, sametový hlas z velkého křesla u krbu. Zněl lehce pobaveně.
"Jakto, že má svou moc?! To není možné!" zopakovala, vzetkle zaječela a zábleskem světla zabila sluhu, který sátl v rohu. Nikdo ji nesmí vidět takhle neklidnou. Nikdo.
"Je to jenom ubohá, malá holka! Hloupá husička!" Další záblesk světla. Další mrtvý sluha padl k zemi. "Půjdu a vlastnoručně jí zabiju!" Tentokrát to schytal obrovský dřevěný obraz. Rozpůlil se a s třískotem spadl na kamennou podlahu.
"Dost." ozvalo se rázně z křesla a Smrt utichla a pod náporem obrovské síly se skácela na kolena. "Nikdo Vyvolenou zabíjet nebude. Je to zajímavé, uvidím, co se stane dál." pochechtával se hlas.
"Ale pane..." začala znovu Smrt ale muž ji mávnutím ruky umlčel.
"Mlč. Nebudu poslouchat tvé rozmary. Jdi, jdi se radši nakrmit." Uvolnil sílu a nechal Smrt vstát. Ta se rázně postavila a hrdě vztyčila hlavu. "Jak si pán přeje." úkosem sklonila hlavu a odkráčela z místnosti.
Kráčela temnou chodbou rychlým krokem, neschopná zklidnit svůj vztek. Hlavou se jí míhaly obrazy té hloupé holky a jejího průvodce. Hlupák jeden. Teď už ji nemůže sledovat. Ale ona si svůj způsob najde.
Došla až nakonec chodby a stoupla si do kruhových slunečních hodin. Jaký paradox. Dát sluneční hodiny tam, kde nesvítí slunce. Rozmary Pána. Zprudka si odfrkla a soustředila svou sílu na přenesení.

Pršelo. Dlouhou černou kápi jí ovíval prudký studený vítr a kapky deště neúprosně máčely její temně černý plášť. Nevadilo jí to, déšť ani chlad. Aspoň budou mít její oběti větší strach.
Kráčela temnou ulicí New Yorku a rozprostírala mysl do okolí. Hledala ty špatné, nechtěla se krmit nějakou dobrou duší. Tady to nebylo težké. Vybrala si to nejhorší místo ze všech, ty nejšpinavější a nejzapadlejší ulice temného Bronxu. Došla až na konec slepé uličky. Byl tam hispánský klub, dealeři, kteří spravovali obchod s heroinem v celém okolí. Už zdálky bylo slyšet ohlušující ryk a rytmickou hudbu klubu. Fernando Breagute uzavřel výborný obchod s latinsko-americkými dealery a nepřišel při tom o žádné odbytiště. Nyní seděl uprostřed klubu, obklopený lehkými ženami a užíval si vydělané peníze.
Smrt pročesávala mysli lidí celého klubu. Samozřejmě, všechny zkažené… Cukla sebou. Narazila na mysl jedné servírky, kterou obtěžoval jeden z Fernandových kumpánů. Její myšlenky i záměry byly naprosto čisté. Byla tam, protože měla nemocné děvčátko, trpělo leukémií a ona neměla peníze na léčbu…. Jak dojemné, odfrkla si.
Její pozornost upoutal Fernando, který se zvedl a přecházel klub k zadním dveřím. Šel vykonat potřebu a záchody mu přišly zbytečné.
Škoda. Mohl si ušetřit vlastní život.
Dveře se rozrazily a ven se vypotácel statný snědý muž. Měl něco okolo 30ti let, ale heroin se na něm znatelně podepsal. Dřívé krásné, exotické rysy byly pobledlé, tváře propadlé. Jediné co na sobě udržoval, byla jeho figura.
Klopýtavě se blížil k velkému konteineru s odpadky a pobrukoval si nějakou písničku. Každý opilec je stejný.
Smrt vyskočila. Plášť zavlál. Muž se zastavil a nechápavě hleděl před sebe.
Stála před ním nádherná žena s křídově bílou pletí. Její temně rudé rty perfektně ladily k jejím očím. Dlouhé rovné vlasy jí kolem hlavy nezkrotně vlály. Stála před tím mužem a vychutnávala si jeho úžas nad její dokonalostí.
"Nazdar kočičko." řekl muž a blížil se k ní. Každý ji chce sbailit. Lidští muži jsou tak ovládáni svými hormony. Krutě se usmála.
"Hezké přirovnání, kočičko." broukla nebezpečně. Fernandovi se hra líbila. V mysli si přehrával, co s ní bude dělat až…
Krásná neznámá se k němu naklonila s pootevřenými rty. Dychtivě se k ní přisál. Nevěděl, že to bude poslední, co kdy udělá.
Smrt spokojeně začala sát. Muž pod jejími rukami pomalu ochaboval, až se bezvládně skácel k zemi. Kopla do něj, aby se ujistila že vysála všechnu jeho duši. Nehýbal se. Zvedla si plášť a přešla jeho bezvládné tělo.
Nechala tam Fernanda Breaguta ležet s rozhorenými údy a slepýma šedýma očima obrácenými k nebi.
Smrt vyskočila a octla se na střeše jednoho z domů. Spokojeně se podívala na město. Těch třicet vybraných, by se teď mělo třást strachy. Tohle byla její první oběť za tuhle noc.
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 mil01 mil01 | 8. května 2010 v 17:22 | Reagovat

Ju to je zas uzasny, uz sem tesim na dalsi. Jsem vazne zvedava co bude dal.

2 Moon-lustre Moon-lustre | Web | 8. května 2010 v 20:17 | Reagovat

nádhera... ale zajímalo by mě, proč ten strom neměl Rafíka rád..

3 MiMi Madison H. ♥Aff♥ MiMi Madison H. ♥Aff♥ | Web | 9. května 2010 v 19:48 | Reagovat

ukrutne úžasný diel :)..idem na ďalší :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.