Průvodce
1 | 2 | 3 | 4

The Secret
1 | 2












.

Kapitola 23

19. května 2010 v 16:44 | Karr

Kapitola 23

Chodbou se odrážel rázný klapot vysokých lodiček. Královna Tristen hrdě kráčela chodbou a dlouhé šaty za ní vlály. Ačkoliv její kroky prozrazovaly vztek, její obličej neříkal vůbec nic, jen masku. Dokonalý obličej, který nedával najevo žádné emoce. Vypadala velmi mladě, téměř na patnáct let, ale to jí na kráse neubralo. Rovné jemné světlé vlasy kolem ní vlály a dávaly její ladné chůzi zvláštní šmrnc.
Došla až na konec chodby a rozrazila dveře.
Vevnitř stáli tři muži. Dva odění v bílých rubáších a jeden ve vojenské uniformě. Vypadalo to, že čekají právě na ni.
Ani se neobtěžovala posadit se, stoupla si před ty tři a dala ruce v bok. Teprve teď dala malinko průchod svým emocím a zamračila se na vojáka, který stál přímo před ní. Ten před jejím pohledem uhnul a zaryl oči do zlatého koberce.

"Tak." vydechla. "Jak je to možné?" podívala se na jednoho z těch mužů v bílém, na toho staršího. Bílý plnovous se mu linul na hruď a na špičku měl namotanou na prstě. Na očích mu seděly prazvláštní brýle a za nimi na ní hleděly velmi staré, modré oči, které se teď malinko přimhouřily.
"Nevím, má paní. Zřejmě měl takovou sílu, že překonal pouta." Zavrtěla hlavou.
"Ne, to není možné. Ty pouta jsem sama utvářela, dokáže je přemoci jen Vyšší."
"Zřejmě jsme se spletli." pokrčil rameny.
"Ne, nespletli." začala přecházet neklidně kolem dokola. "Aledone." zastavila se a pohlédla na strážného. "Pověz nám, jak velkou měl sílu?"
Chlapec se začervenal, odkašlal si a odpověděl.
"Obrovkou má paní. A byl halvně hrozně rozzuřený. Nikdy jsem ho takhle neviděl." pokrčil rameny. Znovu začala přecházet. Vypadalo to, že přemýšlí.
"Ne, to ne. Bezpečnostní opatření jsou v naprostém pořádku. Dovnitř ani ven se před jeho útěkem nedostal nikdo nepovolaný." ozval se ten starý muž jakoby odpovídal na její myšlenku. Zastavila se a podívala se na něho.
"Pak nás někdo zradil."
"Nemožné."
"Nic není nemožné." zašeptala.
"Ale, kdo...?"
"Nevím." zavrtěla hlavou. "Kdo by mohl Rafaela pustit ven?"
Mladý voják, Aledon, překvapeně zamrkal.
"Ale, m-má paní, v síni byl přece vězněn archanděl William." řekl zmateně. Královna vypadala, jako by dostala ránu pěstí.
"Co že si to řekl?"


"Vidíš? Ano, takhle! Výborně! Dej dot toho sílu! Ano, ano! Nezapomeň na chladnou hlavu. Musíš mít dokonale chladné uvažování." křičel na mě William a jednou rukou osekával můj meč.
"Chladnou hlavu, Claire!" houkl, udělal otočkua uštědřil mi herdu mezi žebra. Využila jsem jeho zranitelnosti, šikovným tahem jsem mu vyhodila meč do vzduchu a přidržela mu zbraň u hrdla.
"Mrtev." zasmála jsem se. Usmál se a odstrčil meč.
"Výborně. Jsi připravená."
"Jo!" zavýskla jsem a vyskočila.
"Moc se neraduj, cvičit budeme pořád. Každé ráno." zasmál se. Zato mě úsměv pohasl. No bezva, pomyslela jsem si.
"Teď mi ukaž co umíš se svou silou." pobídl mě. A co mu mám ukázat? Podle mého výrazu asi uhodl na co myslím. Najednou ze země vzlétl hladký kámen o velikosti mojí dlaně. Zmateně jsem zamrkala. Vznesl se asi pět metrů do vzduchu a pak s plesknutím spadl zpátky na zem.
"Teď ty." pobídl mě. Zavřela jsem oči a chvíli se soustředila. Našla jsem vibrace toho kamenu hned, byl ještě horký od Williamovo moci.
"Vzlétni." přikázala jsem a vložila do toho slova všechnu sílu. Kámen se zakinklal a pomalu vzlétnul asi do výšky mých ramen. Chvíli jsem ho tam držela, ale najednou do kamene vrazila další síla, která ho tlačila k zemi. Vzdorovala jsem jen chvíli, Williamovoa síla byla na mě moc velká. Kámen se zřítil k zemi. Námahou jsem vydechla.
"T-teda, si silný." vykoktala jsem. Jako by to neslyšel.
"Docela dobré. Zkusíme to ještě jednou. Zvedni kámen."
Znovu jsem zvedla kámen, teď už to ale chtělo víc energie. Zvedla jsem ho asi do pasu, když do něj opět udeřila neviditelná síla, teď už ne tak silná. Sebrala jsem poslední síly a udeřila do jeho štítu. Ten zakolísal a já v něm konečně našla skulinu. Dalším přívalem energie jsem proklouzla štítem a kámen se vymrštil dva metry do vzduchu.
"Jo!" zavýskla jsem a nechala kámen spadnout na zem. William se usmál.
"Pro dnešek jsme skončili."

U velkého cihlového krbu seděl v mohutném křesle mladý muž. Přest světlo mu nebylo vidět do tváře, ale postava naznačovala, že je velmi štíhlý a vysoký. Mohlo mu být tak kolem pětadvaceti, možná méně. Loket měl nedbale položený na opěradle a rukou si hladil bradu. Vypadal hluboce zamyšlený.
"M-můj pane, Zášť si žádá o audienci." zaskřehotal za ním nějaký tvor. Vypadal prazvláštně, kůži měl povislou a fialovou, nebyl o moc větší než ten dubový stůl a malá prasečí očka, která nikdy nemrkala bedlově sledovala všechno kolem. Místo vlasů měl jen podivné šedivé chmýří.
"Co chce?" zasyčel muž.
"J-já nevím. Nechtěla mi to říct. Prý je to důležité." Muž znechuceně maskl. Nechtěl ji teď vidět. Neměl na ni náladu. Ale jestliže je to důležité...
"Pošli jí dál." řekl znaveně muž a povzdechl si. To bude zase dlouhý rozhovor.
 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 mil01 mil01 | 19. května 2010 v 17:16 | Reagovat

hmmm tak ty nas zas silene napimas co bude dal ach jo. No budu se tesit na dalsi. :-)

2 Sussanah de Silva Sussanah de Silva | Web | 19. května 2010 v 19:44 | Reagovat

už aby byla další =)

3 Moon-lustre Moon-lustre | Web | 19. května 2010 v 22:27 | Reagovat

Prostě úžasné... :)

4 MiMi Madison H. MiMi Madison H. | Web | 20. května 2010 v 12:00 | Reagovat

táto kapitolka sa mi páči :p hihi
...kráľovná teda tým oznamom ako keby dostala po hube :D, keď zistila, že tam bol William, ale ako si ho mohla spliesť s Rafaelom, nechápem :D
..a dúfam, že Claire konečne začne mať rada Williama.. :D

5 *EMOgirlEMO* *EMOgirlEMO* | Web | 21. května 2010 v 15:42 | Reagovat

Krásné. :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.