Průvodce
1 | 2 | 3 | 4

The Secret
1 | 2












.

Kapitola 5

1. května 2010 v 13:57 | Karrot

Kapitola 5


Vážně jsem nechápala, proč na mě celý vagon, teď už plně zalidněný, tak kouká. Copak jsem spadla z Marsu?
Jane na mě stále hleděla s vyvalenýma očima. Jestli jsem doteď nic nechápala, tak teď jsem byla naprosto zmatená. Já se přece jmenuju Claire!
Z ničeho nic sebou celý vagon jako jeden muž trhl
a poklekl na jedno koleno se skloněnou hlavou.
"Je nám ctí paní." Pronesli všichni sborově.
"P-Prosím?" vykoktala jsem zmateně.
V tu chvíli se dveře vagonu otevřely a vstoupil muž. Ucítila jsem nečí ruku na rameni. Najednou se mi nohy odlepily od země. Měla jse pocit že se roztrhnu. Každá část mého těla puovala jiným směrem. Oči semi zavřely. Celé tělo se mi třáslo.
A pak, ten pocit odešel stejně rychle, jako přišel. Nohy mi dopadly na něco tvrdého a já se bezvláně sesunula k zemi. Nic jsem neviděla. Hlavou jse se o něco uhodila. V tu chvíli mě obklopila tma.



Bylo mi tak krásně pohodlně. Ležela jse na něčem měkkém a přes obličej mi přejížděly příjemné prsty. To byl ale ošklivý sen. Teď je mi mnohem líp. Bylo mi teplo a tak strašně příjemně. Nepřítomně jem se usmála.
"Tak už si vzhůru?" jemný, lehce chraptivý hlas. Přišlo mi, že jsem ten hlas už někde slyšela. Asi v tom snu... Z prudka jsem otvřela oči. Dobře, to nebyl zas až tak dobrý nápad. Oslepená náhlým prudkým světlem jsem si přitiskla pěsti na oči a ulevila si několika vybranými nadávkami ze slovníku mého bratra. Zvedla jsem se a čekala, až si oči zvyknou na nastalou situaci.
"Promiň, asi jsem tě vyděsil." zašeptal pobaveně. Konečně jsem se na něj podívala. Hleděly na mě ty nejkrásnější oči ve vesmíru. Pronikavě si mě prohlížely a já se zase začala topit v té nádherné, nebeské modři.
"Už je ti líp?" usmál se. Lehce jsem zatřepala hlavou abych si vyčistila myšlenky.
"Jo, jasně. Jak... Jak dlouho jsem byla mimo?" zachraptěla jsem. Odkašlala jsem si abych si pročistila hlas.
"Dlouho. Spíš tvrději než Errised." zachechtal se, "Co nevidět budem na místě."
Nezabývala jsem se tím, že nevím kdo je nějaký Errised. "No, ehm. Co to jako mělo být?"
"Promiň, přenesl jsem tě. Pochybuju že bys tam stejně chtěla zůstat. A ptát se na svolení mi přišlo v téhle chvíli poněkud zbytečné." omluvně se usmál. Jak bych se mohla zlobit na tak krásný úsměv?
"Hmm." pořád jsem byla zmatená. "Proč mi tady všichni říkají Alio? A klaní se mi a chtějí vidět moje mateřské znaménko?" vypálila jsem. Nechtěla jsem bojovně vyletět, ale byla jsem tak naštvaná! Najednou mě Rafael popadl z ruku a vyhrnul mi rukáv až k lokti. "Panebože." vydechl, " Jsi to vážně ty!"
"A kdo přesně vážně jsem?"
"Osoba, která má právě vystoupit." zvedl se a ukázal ven z okna. A opravdu, vlak zastavoval a za okny se pomalu míhalo jakési nádraží.
"Vítej v Modrém městě." usmál se.


Mezi tím, kdesi v Podsvětí.
"Vyvolená dorazila do Modrého města." ozval se ženský, neosobní, úřední hlas.
"Děkuji Gratielo."
"Co s ní?" otázal se ženský, lísavý hlas od osoby sedící na červeném křesle proti mahagnovému stolu. Proti ní seděla otočená ke krbu jiná žena, s černým pláštěm a kápí, která jí zahalovala celý obličej.
"Zatím ji necháme. Je mladá."
"Její duše je stará." podotkla žena.
"Cestu nezvládne každý."
"Ale ona je jiná. Je silná. Možná silnější než ty. A víš moc dobře, co má navíc"
"Přestaň, Závist!" hlas šlehl jako bič. Žena s černým pláštěm se vymrštila z křesla. "Jak se opovažuješ použít svou moc na mě!"
"Omlouvám se." zasyčela Závist s úsměvem.
"Co je mi do nějaké hloupé lásky!" při posledním slově si odplivla.
"Nic, samozřejmě, že nic." klidnila svou paní Závist.
"Lásku zničí pouhé zachvění větru.
Až bude potřeba ty a tvá sestra se postaráte o to, aby o svou lásku přišla."
"Bude mi potěšením." usmála se Závist.
"Teď jdi." mávla rukou žena.
"Má paní." Závist se zvedla, uklonila a odešla. Žena zůstala v místnosti sama.
"Gratielo, ukaž mi Vyvolenou." přikázala stroze. Najednou se v rohu místnosti objevilo zelené světlo. Hned na to se změnilo ve žlutou, červenou a fialovou, až se ustálilo na modré. Ve velkém, mosazném zrcadle se objevilo nádraží plné lidí. Lidé se mačkali jeden přes druhého a pospíchali ke svému cíli. Občas se zastavili, volali na své známé a vyměňovali si novinky. Najednou se v davu objevily dvě osoby. Chlapec a dívka, oba kolem 17ti let, se prodírali davem. Chlapec s blonďatými vlasy a sportovní postavou, oblečený v bílé tunice a kalhotech, přepásaných zlatou stuhou držel dívku za ruku. Ta se rozhlížela na všechny strany jako nějaký turista. Její štíhlé postavě vůbec nedělalo problémy se proplétat davem a co chvíli si prohrábla tmavé karamelové vlasy.
Je hezká, pomyslela si žena. Ale ne dost. Znechuceně se odvrátila od zrcadla.
"Však uvidíme, jak jsi silná, slečno Vyvolená." zašeptala Smrt a mávnutím ruky ukončila obraz.
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 MiMi Madison H. MiMi Madison H. | Web | 1. května 2010 v 19:18 | Reagovat

super, len som zvedavá, na čo ju tam v tom Modrom meste vlastne potrebujú...teším sa na pokračovanie :)...píšeš naozaj pekne :)

2 *EMOgirlEMO* *EMOgirlEMO* | 2. května 2010 v 20:22 | Reagovat

pááni, všichni kolem mě píšou jako spisovatelé, jen já tak hrozně. :D

3 Dincie Dincie | Web | 4. května 2010 v 18:25 | Reagovat

:D Teď mě tak napadá, jestli ten Rafael neselhal jako průvodce toho vybuchujícího chlapce...:D  :D  :D ale ta Smrt nezní moc mile...a nějak mě začíná děsit...:D  :D  :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.