Průvodce
1 | 2 | 3 | 4

The Secret
1 | 2












.

Kapitola 6

1. května 2010 v 22:56 | Karrot

Kapitola 6

Nádraží bylo hlučné jako vždycky. Ze všech přijíždějících vlaků se valily oblaky páry, písty se předháněly v míře hlasitosti a masy lidí, valící se z vlaků dovnitř a ven nenalézaly konce.
Lidé byli různého věku, vzezření, rasy, ale to jim v žádném případě nezabránilo zastavit se u sloupů nebo různých stánků a popovídat si o životě, rodině, o tom co je baví, zajímá nebo pohoršuje.
"No neříkejte, Královna že dorazí sem? Do Mordého města? Co by tu u svatého Michaela dělala!" zvolala jakási postarší paní s obrovským bílým kloboukem.
"Vždyť vám to povídám! Jede sem pásovat nové anděly." odpověděla zapáleně o něco mladší žena s tmavší pletí s hustými černými vlasy.
"Ale co to povídáte! Vždyť andělé se pásují odjakživa jen ve Zlatém městě." zavrtěla hlavou starší žena div jí nespadl obrovitý klobouk.
"Já vím, já vím!" přikývla mladší žena horečně jakoby svou přítelkyni povzbuzovala.
"Takže vy myslíte že...?" starší žena zvedla významně obočí.
"No samozřejmě!" zvolala mladší žena a rozpřáhla ruce. Obě ženy se přidušeně zasmály.
"Kávu má drahá?" nabídla mladší žena rámě.
"Bude mi potěšením." vsunula ruku do ohbí jejího lokte a obě ženy se odebraly probrat do kavárny nejžavější novinku v Modrém městě.


Jejich místo zaujmula o hodně hezčí dvojice, chlapec a dívka. Chlapec vypadal ostražitě. Dívka zmateně.
"Tak pojď." zavrčel netrpělivě Rafael. Tak teď už toho mám ale opravdu dost. Trhnutím ruky jem ho zastavila.
"Nechtěla bych ranit tvoje city, ale nejsi krapet netrpělivý?" vypálila jsem. Zlobně se na mě chvíli díval, pak najednou vydechl a oči mu zjihly.
"Promiň... Já jen.. Přijede Královna a.."
"A to znamená?"
"To znamená, že tě musím co nejrychleji dostat někam do bezpečí. Felear už dneska žádný nejede, takže se k Cestě dostaneme až zítra." Vypadal že přemýšlí, tak jsem ho nerušila.
"Pojď najdeme si nějaký Silur." Opět mě vzal za ruku a táhl davem. Snažila jsem se tvářit, že jem to pochopila, ale jak je vidno, neobalamutila jsem ho. Zastavil se a podíval se na mě tím vým krásným, ponikavým pohledem.
"Silur je... V Jazyce to znamená... dům snů, snový dům, dům představ. Líp to pochopíš až tam dojdeme. Přespíme tam." Přespíme? Spolu? Tak fajn, jdem.
"Jasně jasně. Tak jdeme?" usmála jem se.
"Dobrá." Opět mě vzal za ruku a protáhla davem k velké mosazné zdobené bráně. Prošli jsme jí a ocitli se na rušné ulici. Přišlo mi, jako bych se vrátila v čase. Ulice vypdala jako by vypadla z devatenáctého století. Po silnici jezdily archaická auta, lidé na sobě měli oblečení ve stylu 70.let 19.století. Všechno, ale opravdu úplně všechno kromě jídla tu bylo v různýh odstínch modré. Neměla jsem moc času na to se divit. Najednou mě Rafael ztrhl za roh a přitisknul mě svým tělem na zeď.
"Ani hnout." sykl mi do ucha. Proč bych se měla hýbat? V jeho těsném obětí jsem byla naprosto spokojená.
"Co se děje?" zašeptala sem.
"Chormlové. Špioni Podsvětí."
"Aha. A proč se schováváme?"
Udiveně se na mě podíval.
"Neřekl jem to dost jasně? Podsvětí, Claire. Podsvětí!" zasyčel
"Jasně, jasně." Klidnila jsem ho.
"Čistý vzduch, můžeme jít."
"Tak mě můžeš pustit ne?" zeptala jsem se pobaveně.
"Ano, promiň." pustil mě a udělal dlouhý krok dozadu. Zasmála jsem se.
"Co je?"
"Nic, nic."
Zavrtěl hlavou. "Tak pojď. Za chvíli bude tma a navíc už musíš mít hlad." Popad mě znova za ruku a táhl mě přes ulici. Neprotestovala jsem. Hlad jsem měla, že bych snědla koně.
Chvíli jsme šli v družném tichu. Pak mě ale začaly napadat otázky. Zvrácen jsem se kousala do jazyka. Ne, to si nechám na potom.
Když už jsem měla pocit, že dál nedojdu, zastavili jsme před jakýmsi modrým domem. Nad velkými, těžkými dveřmi se houpala dřevěná modrá tabulka která hlásala:

Silur

"Tak jsme na místě." prohlásil Rafael a s hlasitým zaskřípáním otevřel dveře.
Vešla jse a naskytl se mi pohled na úplně obyčejnou hospodu, až na to, že byla ve stylu 19.století. Zády k baru (jestli se tomu dá tak říkat) stál tlustý holohlavý hospodský a očividně otíral sklenice. Stoly byly zaplněné a bylo vidět, že se společnost dobře baví. Všude zněl vzrušený, veselý hospodský šum a pivo teklo proudem do hrdel všech přítomných.
"Jdi támhle do rohu a s nikým se nebav ano? Já nám jdu zřídit něco k jídlu a nocleh." zašeptal mi do ucha Rafael a ukázal na osamocený, solidně vypadající stůl v rohu.
"Dobře." odpověděla jem a začala se proplétat davem. Divné, jak je všechno tělesné tak snadné. Došla jsem ke stolu a sesula se na rohovou lavici. Lokty jsem si opřela o kulatý stůl a bradu položla do dlaní. Sledovala jsem Rafaela jak se půvabně proplétal davem a ptala se sama se, jak může být někdo tak úchvatně úchvatný...
Moje úvahy přerušil až jistý ošklvý, tlustý muž který se opřel rukma o můj stůl. Naklonil se ke mě až sem na obličeji cítila jeho odporný, horký dech. Znechuceně jse se odvrátila.
"Potřebujete něco?" zeptala jsem se zdvořile.
"To zálež na tom, co pro mě máš, děvčátko." podíval se na mě nechutným pohledem jako kdyby hodnotil kus dobytka.
"Myslím, že by jste měl radši jít pane. Jste opilý."
"Ale já si to nemyslím." popadl mě za předloktí. Jakmile se mě dotkl, jeho ruka se vymrštila dozadu. Stál tam Rafael, v očích nezkrotný, divoký oheň a ve tváři tak zlobný výraz.
"Myslím, že tady jsi natrefil na špatnou duši, Kerne." procedil skrz zuby, "Ještě jednou se jí dotkneš a přísahám ti, že už ti ta ruka tak snadno nedoroste." Ten smrtelně nebezpečný výraz nebylo možné zpochybňovat.
"Jéje, soráč Rafe." zachechtal se Kern a sehnul se pro upadnutou ruku a přitiskl si jí k rameni. Jakmile se dvě části dotkly, začaly se spojovat. Nakonec se kůže docela zacelila, jen rukáv tmavě modrého ušmudlaného žaketu byl utržený.
"Nevěděl jsem, že je to tvoje duše." omlouval se.
"Vypadni prosimtě." mávl rukou Rafael.
"Sbohem krásko." mrknul na mě Kern a odporoučel se pryč.
"Pojď. Jídlo je na pokoji." zamručel Rafael. Šli jsme až ke schodům na druhém konci místnosti. Nhoře byla dlouhá chodba s několika dveřmi. Došlijsme až nakonec chodby, Rafael odněkud vylovil klíč a otevřel dveře.
Dobře, tak dneska už se to divím pokolikáté?
Vešli jsme do naprosto prázdné, holé místnosti bez oken.
"No, víš, nechci vypadat rozmazleně, ale kde je postel? Nebo okno? Nebo něco co by mi řeklo, že tu máme přespat?"
Rafael se zasmál. "Neboj, to přijde. Teď pojď se mnou." Vzal mě z ruku, zavřel dveře až jsme se ocitli v naprosté tmě. Dovedl mě někam do středu místnosti.
"Teď zavři oči. Nechám to na tobě, protože jsi tu nová." zachechtal se. " Tak máš zavřené oči? Dobře, teď si představ pokoj, se dvěma postelemi, koupelnou, prostě cokoliv chceš. Nezapomeň na detaily. Až budeš mít představu hotovu, řekni Silur."
Přikývla jsem. Chvíli e mi hlavou honily obrazy. Pak jsem dostala nápad. Usmála jsem se.
"Silur." zašeptala jsem.
 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 MiMi Madison H. ♥Aff♥ MiMi Madison H. ♥Aff♥ | Web | 2. května 2010 v 0:56 | Reagovat

páni...super...aj ja si chcem vysnivať izbu..hehe...som zvedavá, akú si to vysnívala Claire :)...Rafael je úchvatne úchvatný ;)..teším sa na ďalšiu kapitolu

2 Drácula - JustDreaming Drácula - JustDreaming | Web | 2. května 2010 v 11:08 | Reagovat

Krása... páni... wow... :)))
A liší se to od mýho nápadu, takže si mi ho neukradla, telepatko :P :D

3 Dincie Dincie | Web | 4. května 2010 v 18:35 | Reagovat

:D Já bych to tak tipla, že si vysnila svůj vlastní pokoj...teda já bych to tak asi udělala...nebo by ještě měla možnost tu babiččinou postýlku, co se v ní tak dobře spinká...:D  :D  :D

4 Moon-lustre Moon-lustre | Web | 7. května 2010 v 11:46 | Reagovat

"Jéje, soráč Rafe." - to se mi prostě líbí nejvíc :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.