Průvodce
1 | 2 | 3 | 4

The Secret
1 | 2












.

Kapitola 7

2. května 2010 v 17:33 | Karrot

Kapitola 7

Jakmile jsem to dořekla, nohy se mi odlepily od zaprášené podlahy a já vyletěla asi půl metru do vzduchu. V momentě, kdy jsem se měla praštit do hlavy jsem se snesla k zemi a spadla rukama do jemného písku. Divné, obvykle tak vrtkavou rovnováhu nemívám.
"Teda Claire, to je nádhera." vydechl Rafael. Vyskočila jsem na nohy a spokojně se rozhlédla.
Stáli jsme na bílé pláži, nohama se lehce zabořovali do jemného písku a proti nám líně šplouchalo moře. Slunce viselo těsně nad obzorem a lehce nás hladilo svými červnajícími se paprsky. Spokojeně jsem si prohrábla vlasy, které mi cuchal vlažný slaný vánek.
"To ještě není všechno." usmála jsem se a otočil Rafaela na druhou stranu. Před námi stál obrovský bílý stan, otevřený dokořán na všech stranách. Uvnitř bylo vidět lehké bílé světlo. Popadla jsem Rafaela za ruku a táhla ho do stanu v vzrušeném očekávání. Silur nezklamal. Uvnitř to bylo přesně jak jsem chtěla.


Hned na levo u vchodu stálo velké bílé křídlo. Vedle něj, jako trůn, nádherná bílá postel s nebesy a lehkými nedbale poházenými kolem baldachýny. Nadýchané polštáře dávaly tušit, že kdo má rád luxusní pohodlí, je na správném místě. Naproti posteli byl tžký bílý závěs přes celý stan. Šla jsem k němu a odhrnula ho. Objevila se další obrovská postel s nebesy, jen méně nadýchaná a více prostá. Zdobené bílé dřevo jí však dávalo zvláštní kouzlo, které vás učaruje že nevíte kam jinam se dívat.
"Vystihla si to přesně, Claire." usmál se Rafael. "Děkuju."
"A za co prosímtě?" zasmála jsem se. "Vždyť jsem to jen vymyslela!"
"Tak doufám že si nezapoměla na jídlo, mám hlad jako vlk." vzal mě za ruku a vedl směrem k pláži.

Mezi tím o několik Dikran dál.

"Je silná. Jen se podívej co vytvořila. Samoživoucí Silur moc lidí nedokáže." podotkl nevzrušeně První.
"Měli bychom se snad bát?" odfrkl si Čtvrtý.
"Možná. Ale ne dokud je s ní Rafael."
"Pche! Už jedou to zkazil. Lidská láska je lákavá, vábí. A ona je hezká, ne-li krásná. Jen se podívej jak se na ni kouká. " zakrákal Čtvrtý a ukázal na obraz v zrcdle. Byli na něm dvě osoby, chlapec a dívka. Seděli proti sobě kolem ohně na pláži. Dívka kreslila cosi do písku a chlapec ji tiše, zkoumavě pozoroval. Najednou zvedla hlavu. Když zjistila, že na ni hledí, lehce se začervnala a sklopila hlavu.
"Neboj se. Zná své rozkazy. Podruhé to už nepokazí."
"Tím bych si nebyl tak jistý. Na Cestě už je sledovat nemůžeme. A jestli potká Starce, jsme ztraceni."
"Přestaň být tak pesimistický. Však ono to všechno nějak dopadne."

Domov
Smazala jsem to slovo ještě než si ho mohl Rafael přečíst. Stejně jsem ho neoklamala.
"Stýská se ti?" zeptal se tichým hlasem.
"Já.. Samozřejmě že se mi stýská. Strašně moc se mi stýská." zašeptala jsem. Zvedl se, obešel ohniště a sedl si ke mě.
"Já vím. Nemůžu se do toho tak úplně vcítit, vždycky jsem byl jen anděl. Stvořila mě Matka, jako všechno ostatní. Nemám žádnou rodinu. Ale dokážu soucítit. Je mi líto, že musíš trpět." řekl a vzal mě za ruku. "Chceš mi o nich vyprávět?" podíval se na mě. Vzhlédla jsem a uvázla v jeho pohledu. Nechtěla jsem o tom mluvit, příliš to bolelo. Ale na druhou stranu jsem už to nemohla dál snášet sama. Chvíli jsem se váhavě kousala do rtu a přemýšlela ja začít. Opět mi pomohl.
"Jaká je tvoje matka?" zeptal se tiše a začal mi kreslit kroužky na hřbet ruky. Usmála jsem se.
"Maminka? Je úžasná. Vždycky ví co a jak,je báječná kuchařka a hlavně neuvěřitelně silná osoba. Vychovávala nás bez otce, a všechno to zvládla. Je s ní zábava. Je to má nejlepší přítelkyně." vzdychla jsem. "Nevím, jak to zvládne. Nevím, jestli se ještě dokáže postarat o sestru a o bratra."
"Nějak málo jí věříš." podotkl. Podívala jsem se na něj.
"Jo, asi máš pravdu. Je silná, zvládne to. A navíc brácha se sestrou už tak malí nejsou.."
"Kolik jim je?"
"Bratrovi je 19. Čeká ho maturita a chudák nezvládá. Pořád se jen učí. Ale vždycky si najde čas na svoje sporty. Vážně nevím jak to dělá." Zavrtěla jsem hlavou; bratrovo zvládání nezvladatelného mi vždy bylo záhadou. "Občas se chová jako dítě, ale umí řešit věci rozumně. Rozumí mi jako nikdo jiný. Občas mám pocit že jsme dvojčata. Vždycky ví, když mě něco trápí a dokáže mě rozesmát i když je mi na umření."
V tu chvíli mi Rafael položil palec a ukazováček před ústa a rozpřáhl je jako kyby mi kouzlil úsměv. "Asi ho budu muset zaskočit."
Zasmála jsem se.
"Možná."
"A sestra?" Ve chvíli kdy to vyslovil mě vzpomínka šlehla jako rozžhavený bič. Nechtěla jsem na to myslet. Myšlenka na to, že moje malá sestřička viděla mou smrt... Schoulila jsem se a objala si kolena. "Promiň." zašeptal Rafael a pustil mě.
"To nic."
Chvíli jsme tak seděli. První prolomil ticho on.
"Proč ten klavír?"
Usmála jsem se. "Ani nevím. Mám je ráda."
"Umíš hrát?"
"Trochu."
"Tak pojď." Popadl mě za ruku a vláčel k pianu. Tam mě posadil na zdvojenou polstrovanou stoličku.
"Zahraj mi něco." zaprosil. Copak jsem mu mohla říct ne?
"Dobře, ale nesměj se mi. Nejsem žádný virtuóz." zasmála jsem se.
Položila jsem své křehké hubené prsty na klávesy a začala hrát. Piano hrálo mnohem líp než jsem čekala. Linuly se z něj tak krásné tóny, až jsem se musela ujistit, že to opravdu hraju já. Tu skladbu jsem znala nazpameť, byla moje nejoblíbenější. Podívala jsem se na Rafaela. Hleděl na mě zjihlým pohledem.
"Jak si to věděla?" zašeptal.
"Co?" zeptala jsem se zmateně.
"Je moje nejoblíbenější."
"Moje taky." usmála jsem se. Seděli jsme a poslouchali jak hraju. Stmívalo se když zazněl poslední tón a já přestala hrát. Nechala jem prsty na klávesách a chvíli přemýšlela.
Najedou jsem si víc než kdy předtím uvědomovala Rafaelovu přítomnost. Stačilo jen natáhnout ruku a dotknout se jeho dokonalého obličeje, jen jednou. Věděla jem že to cítí stejně. Nikdo z nás nedýchal. Jen jsme vnímali jeden druhého. Ta touha dotknout se ho mě málem udolala, když najednou Rafael zašepal:
"Měla bys jít spát, je pozdě. Zítra musíme vyjít brzy."
"Dobře." odpověděla jsem tiše a odebrala se do postele.





By the way, tady je ta skladba, co hraje Claire:
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 justdreaming justdreaming | Web | 2. května 2010 v 19:44 | Reagovat

Úžasný, krásný, nádherný, suprový... dokonalý =* ♥

2 MiMi Madison H. MiMi Madison H. | Web | 2. května 2010 v 20:57 | Reagovat

krásny diel :)
keď som to správne pochopila, tak Claire má dar "lásku"? ..to znamená, že ju ovplyvňuje alebo tak?..už v predošlom diele to bolo spomenuté, keď sa tá žena v podsvetí rozčuľovala, či niečo také...som teda zvedavá, ako to bude pokračovať
..len som zvedavá aj na to, či sa dozvieme ako to už raz Rafael pokazil, lebo mi to vŕta hlavou...

3 Karrot (AUTORKA) Karrot (AUTORKA) | Web | 2. května 2010 v 21:54 | Reagovat

Děkuji za chválu :)) Neumíte si představit jaký je to pocit, když vím, že se to někomu líbí! :))

Madison: S tím darem se to dozvíš neboj. Musíš si jen počkat :)
A co Raf pokazil? Přečti znovu pořádně 2 kapitolu. Najdeš odpověď :))

4 Karrot (AUTORKA) Karrot (AUTORKA) | 3. května 2010 v 13:50 | Reagovat

**Oprava, mělo tam být 3. kapitola

5 Dincie Dincie | Web | 4. května 2010 v 18:47 | Reagovat

:D Claire hraje opravdu moc krásně...co krásně nádherně...nezaskočila jsi za ni??? :D Poslouchá se to jedna báseň...Tak pláž bych neřekla vůbec...to by mě nenapadlo, ale vysnila si to opravdu krásně...:D  :D  :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.