Průvodce
1 | 2 | 3 | 4

The Secret
1 | 2












.

What if - Kapitola 11

28. května 2010 v 19:47 | Karr

What if - Kapitola 11

"Connie?"
"Connie!"
Zamrkala jsem před Jilliinou mávající rukou.
"Vnímáš mně?" zeptala se a změřila si mě ublíženým pohledem.
"C-co?" snažila jsem se vzpamatovat. "Jo, jasně že tě vnímám."
"Nevnímáš."
"Ale vnímám."
"Nevnímáš!"
"Samozřejmě, že tě vnímám." vzdychla jsem.
"A co jsem teda říkala, hm?" ukázala na mě prstem jako by mě obviňovala z nedostatku kyslíku v atmosféře.
"Ehm. Máš nové auto?" zkusila jsem to. Povzdechla si a naoko ublíženě zavrtěla hlavou.

"Ne. Tys mě vážně neposlouchala Con?"
Povzdechla jsem si. Měla jsem dojem že Jill už si zvykla na nedostatek mého podílu v naší konverzaci. Já jen kývala hlavou a používala jednoslovné odpovědi.
"Promiň. Tak co si teda říkala?" zeptala jsem se a doufala že z mého hlasu zní to správné vzrušení. Marně.
Naštěstí dělala, že si toho nevšimla a nadšeně rozhodila ruce.
"Vzali mě na vejšku!" zavýskla.
"Gratuluju." řekla jsem a objala ji. "Princton?"
"Jo!", telelila se, "Já se nemůžu dočkat, až to povím Johnovi."
"Tak utíkej." pobídla jsem jí. "Stejně se musím ještě učit na závěrečky."
Pochybovačně si mě změřila. "Víš to jistě?"
"Jasně, jen jdi."
"Tak jo." usmála se a vyskočila. "Večer ti zavolám jo? Papapa!" letmo mě objala a pádila z pokoje.
"Měj se." zamumlala jsem, ale už byla pryč.
Chvíli jsem tam tak seděla a snažila se nabrat dech. Nebylo mi v tom sedu příjemně, ale nevnímala jsem to. Poslední dobou nebylo příjemné vůbec nic.
Nakonec jsem usoudila, že už je na čase se něco naučit a tak jsem se zvedla a šla se posadit k pracovnímu stolu.

"Takže tenhle vzorec si opište a vypočítejte ho. Kdo to bude mít poslední, má éčko!" zvolal profesor Cooper a typickým gestem otáčel křídu v ruce, když ho uprostřed věty přetnulo drnčení zvonku ohlašující konec hodiny. Celá třída vypadala, že snad úlevou omdlí. Kromě mě.
Jill vedle mě vyskočila ze židle a okamžitě začala brebentit.
"Bože já miluju tenhle zvonek! Určitě bych byla poslední, a éčko vážně, ale vážně nepotřebuju. I když je to vlastně jedno, když už jsem se dostala na vejšku. Ách. Slyšíš jak to krásně zní? Princton! Áách. Pořád tomu nemůžu uvěřit. Víš že mi naši slíbili nový auto? Přemýšlim, jaký mi dají. Nebo mě nechají si vybrat? Líbí se mi ta nová Honda, ale když nad tím tak přemýšlím..."
Mezi tím jsme došly na chodbu a já její hlas přepnula na vzdálené bzučení. Pomalu jsem se šourala do jídelny s hlavou skloněnou a snažila se nemyslet. Byla jsem vděčná, že lidé už vzdali pokusy mě rozveselit, mluvit na mě nebo mě jenom zdravit. Zvykli si, že já prostě nemluvím.
Koupila jsem si jako obvykle krabí salát a sodovku a odšourala se ke svému stolu. Zhroutila jsem se na židli a pozorovala kapky jak bubnují na okna jídelny.
"Co říkáš?" zeptala se mě náhle Jill.
"Jo jo." Tohle automatické přitakání bylo vážně už jenom automatické. Pokaždé, když mi někdo položil otázku, dostal tuhle odpověď.
"Tak fajn." usmála se spokojeně Jill. Zvykla si, že jí takhle odpovídám, takže mi dávala jen otázky, na které chtěla kaldnou odpověď. Ty ostatní položila někomu jinému.
"Jill Fealdová, majitelka Volva C70. Zní to hezky, že?" vrněla zasněně.
S Jill nebylo těžké vycházet. Byl to takový typ holky, která nestrká nos do věcí do kterých jí nic není a drží se svých zásad. Typ holky, která si vystačí s povídáním sama, není vlezlá, nesnáší drby, sama ty drby nešíří a nemá zbytečné otázky. Prostě přesně ten typ holky, jaký potřebuju.
"Jo jo."
"Já vím." vzdychla. "Tak snad mi ho taťka koupí." Jen jsem přikývla.
"Přemýšlím, co budu dělat dneska. Měla bych jít nakupovat, potřebuju nový šatník. Co říkáš, Con?" zeptala se nadšeně.
"Jo jo."
"Tak já tě vyzvednu ve čtyři, jo? Mohli bychom zajít i někam na večeři, když o tom tak přemýšlím. Otevřeli tu novou restauraci, takže..." opět jsem její rychlý hlas vypnula a věnovala se své prázdné hlavě.
Mezi tím jsme došli k autu a já centrálním zamykáním otevřela dveře. Auto bliklo a Jill mi zamávala.
"Tak ve čtyři!" zvolala a nasedla do staré ošuntělé malé sentry.
"Jo jo." zamumlala jsem a vklouzla do svého auta. Zapnula jsem klimatizaci a snažila si usušit vlasy v proudu horkého vzduchu. Nakonec jsem to vzdala a opřela čelo o volant. Tolik známým gestem jsem se snažila nasát do plic nějaký vzduch abych mohla vůbec dojet domů. Chvíli jsem takhle sípala a nakonec to vzdala. Smířila jsem se s tím, že dnes opět pojedu domů bez kyslíku.
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 MiMi Madison H. MiMi Madison H. | Web | 29. května 2010 v 0:08 | Reagovat

chudáčik Connie :(....joj, mám chuť niekomu ublížiť, pretože Connie bolo ublížené...wrr...ale som zvedavá, ako to bude pokračovať ďalej, teraz som v tom dokonale zmätená, neviem vlastne ani koľko času ubehlo presne odkedy Ell zomrela, ale ach...no, už chcem ďalšiu kapitolku, lebo to nevydržím

2 Moon-lustre Moon-lustre | Web | 29. května 2010 v 0:22 | Reagovat

Doufám, že dostanu nějakou veselou kapitolu :(

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.