Průvodce
1 | 2 | 3 | 4

The Secret
1 | 2












.

What if - Kapitola 13

31. května 2010 v 16:33 | Karr

What if - Kapitola 13

"Jsi si jistá, že máš všechno?" zeptala se mě už asi po sté moje matka. Stáli jsme na letišti, v obrovské poloprázdné hale a objímali se na rozloučenou. Přesně za dvacet pět minut bych měla odletět do Sacramenta v Californii, odkud letí malé letadlo do města jménem Stanford. Tam bude příštích několik let můj domov.
"Jo jo." zamumala jsem a pohladila jí po vlasech. Za jejími zády jsem se významně podívala na taťku a ten jen přikývl. My oba nikdy nebyli na žádné scény. Stačí pohled. My víme, že se nám bude stýskat.
"Bude se mi stýskat." zakňučela mamka a zabořila obličej do mého ramene.
"Mě taky."
"Tak už běž, ať to nezmeškáš." postrčila mě ke vchodu pro cestující. Sebrala jsem tašku, hodila jí přes rameno a mikinu si dala přes ruku.
"Tak pa." mávla jsem jim, otočila se a vydala se za letuškou, která tam stála a kontrolovala letenky.

" A hned jak přijedeš, zavolej!" zavolala na mě ještě mamka. To je celá ona. Bude mi to opakovat stokrát, i když mi to už řekla nejmíň dvěstěkrát.
Podala jsem letušce letenku a podívala se prosklenou stěnou ven. Bylo pozdní odpoledne, slunce se líně schylovalo k západu a osvětlovalo všechno kolem zlatými odlesky. V tuhle dobu tady všechno vypadalo jako ze zlata. Pouštní krajina, suchý písek, vyprahlé silnice. Bylo mi líto, že musím odejít. Nechtěla jsem. Vůbec.
"Příjemný let." usmála se na mě černovlasá letuška a dala mi zpátky letenku. Nedělala jsem si žádné naděje na příjemný let.
"Děkuju." zamumlala jsem a odešla chodbou k letadlu.
Kdybych aspoň letěla do Iowy. Přežila bych to mokro, zimu, sníh. Všechno bych to překousla. Jen kdybych šla na Yale. Ale nejdu. Možná jsem se měla víc snažit. Možná, kdybych poslední dva roky jen tupě nezírala do stěny, mohla jsem se tam dostat. Možná. Peníze na školné mi nechyběly, ani jsem si nemusela půjčovat od mamky. Můj školní fond na to stačil. Mohla jsem si dovolit zaplatit celé dva semestry. Zbytek bych si nějak vydělala. Ale teď, jdu na školu, kde je školné možná ještě o něco dražší a vůbec se mi tam nechce.
Nahoře na schodech do letadla jsem se nijak nostalgicky nerozhlížela. Já vím, jak to tady vypadá. A vzpomínky mám na tohle město, zemi, víc než bolestivé.
Procházela jsem řadou a hledala správné místo. Mamka s taťkou trvali na tom, že mi zaplatí první třídu. Po týdnu jsem vzdala pokusy o to, se s nimi hádat. Už jsem na to neměla sílu. Našla jsem správné sedadlo a sesula se na něj. Ještě, že mám místo u okýnka. Roztáhla jsem ho a podívala se ven. Všechno bylo pořád stejně zlaté.
Paprsky jemně olizovaly všechno, co jim stálo v cestě, od kaktusu, po zrnko písku, po vyhřátý asfalt.
"Ahoj." ozvalo se vedle mě. Pomalu jsem se otočila a podívala se na sedadlo vedle sebe. Seděl tam kluk s měděnými vlasy a velkýma zelenýma očima. Díval se na mě s lehkým, přátelským úsměvem na rtech a vyzařovalo z něj zvláštní teplo, které jako by rozehřívalo všechno kolem.
"Jsem Mike. Mike Cornwold." představil se mi a natáhl ruku na pozdrav. Ruka se mi automaticky zvedla bez jakéhokoliv vědomého příkazu a uchopila tu jeho.
"Connie. Greenová."
"Ježíšmarjá, ty si ale ledová." zasmál se. Naopak on měl ruku příjemně teplou.
"Já vím." vzdychla jsem potichu a otočila se zpátky k oknu.
"Proč letíš do Californie?" Jen jsem pokrčila rameny. Neměla jsem náladu na to s někým konverzovat. Já vlastně poslední dobu nekonverzuju vůbec. Byl to sice moc milý a příjemný kluk, ale..
"Ty toho moc nenamluvíš, viď?"
Opět jsem pokrčila rameny. To ho pobavilo.
"To mě každý říká, jak jsem hrozně ukecanej. Občas to leze na nervy, viď?" Zase jen pokrčení ramen. Mě poslední dobou nehne žlučí ani tornádo.
"Nechci být nezdvořilý, ale vypadáš hozně."
Střelila jsem po něm suchým pohledem.
"Ne, takhle jsem to nemyslel," bránil se, "Myslím spíš duševně. Vypadáš jako kdyby ti někdo umřel."
Plíce se mi stáhly v bolestné křeči. Kousla jsem se do rtu abych nevykřikla a podívala se ven z okýnka. Svojí mysl jsem soustředila na asfalt po námi a nedovolila aby se mi myšlenky rozutekly někam na nežádoucí místa.
"Ty pláčeš?" zeptal se polekaně. "Jejda, promiň, to jsem nechtěl." omlouval se a bylo vidět, že ho to hodně mrzí. Jen jsem zavrtěla hlavou a otřela si oči cípem rukávu.
"Vážně, odpusť mi to."
"To je v pohodě." podařilo se mi zamumlat.
Chvíli jsme oba seděli, dokud se z reproduktorů neozval pilot. Zapnula jsem si pás a opřela si hlavu o opěradlo. Hypnotizovala jsem jakýsi svetr co čouhal z prostoru pro malá zavazadla. Zkoumala jsem malinkaté trhlinky, jeden chloupek za druhým. Někomu by možná ty úžasná textura přišla nesmírně zajímavá, ale mě ne. Soustředila jsem se na něj jen proto, abych zahnala špatné myšlenky. Tak jsem bez mrknutí sledovala ten nechutně zelený rukáv a přemýšlela, jako by mohl být na dotek. Spíš hurbý, podle chloupků co vyčnívaly z vlny. Musí dost kousat. Taky jeden takový mám. Příšerně nepříjemný, nechutně zelený a celkově neforemný a ošklivý. Přistihla jsem se, jak jsem ráda za to, že jsem ho nechala doma. Divné. Máloco teď upoutalo mou pozornost.
Mé dumání přerušila až letuška, která přišla a zastrčila svetr zpátky pod poklici. S povzdechem jsem se otočila a znovu se zadívala z okna. Venku pořád bylo zlato, ale už to nebylo tak výrazné, protože jsme byli nad mraky. Tam někde pode mnou je můj domov. Tam někde je všechno co znám. Ale vzpomínky jsem tam nenechala. Ty si beru sebou.
Bohužel.
 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 B. B. | Web | 31. května 2010 v 16:58 | Reagovat

ten 1. případ je pravděpodobnější .D jen do nich XDXD

2 Moon-lustre Moon-lustre | Web | 31. května 2010 v 19:27 | Reagovat

božské zlato :))

3 MiMi Madison H. MiMi Madison H. | Web | 31. května 2010 v 22:19 | Reagovat

pekný diel :)
som zvedavá, čo sa bude diať v tom Standforde :P hihi

4 Sussanah de Silva Sussanah de Silva | Web | 2. června 2010 v 10:52 | Reagovat

doufám, že se Mike zapojí =)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.