Průvodce
1 | 2 | 3 | 4

The Secret
1 | 2












.

What if - Kapitola 6

18. května 2010 v 19:27 | Karr

What if - Kapitola 6

Modré oči né! Tak dobře, tak se mu holt nebudu dívat do očí. Uhnula jsem pohledem.
"Jaká auta máš nejradši?" nahodil další téma. Ale já jsem se s ním teď nemohla bavit. Ne, když už vím, že má modrý oči. Musíš jít holenku, a rychle!
"Víš co? Už jsem unavená, půjdu spát." Ani úsměv ti nedaruju, prostě padej. Mávla jsem rukou. Smutně se na mě podíval. No vůbec, smutný oči na mě neplatěj. Teda vlastně platěj. Až moc. A ještě k tomu modrý... Áach.. Vzpamatuj se sakra!
"Tak jdi." povzdechla jsem si. Ne, nechoď, nechoď!
"A kde mám vůbec spát?" zasmál se. Plácla jsem se do čela. Na to jsem zapoměla. Vyhrabala jsem se z postele a šla mu ukázat pokoj pro hosty.
"Pojď." houkla jsem na něj z předsíně. Ani jsem nerozsvěcela, mám ráda tmu. Ucítila jsem jeho ruku na zádech. Plácla jsem ho přes ní.
"Co to sakra děláš?"zasyčela jsem. Nechceš tam tu ruku dát zpátky?
"No jen nevidim na cestu. Tak mě musíš vést, ne?" usmál se a ve tmě se mu zablýskly zuby. Cha, cha. Trapnější výmluvu nemáš?
"Drž se zpátky nebo ti přivážu pazroury k tělu!" pohrozila jsem mu a šla dál. Došla jsem k pokoji pro hosty a rozsvítila tam. Bylo tam pěkně, pokoj do béžova.
"Hm, pěkné. Dík." mrknul na mě. Protočila jsem oči. Ne, vůbec se mi nelíbíš.
"Není zač. Dobrou noc."
"Dobrou noc."

Potichu jsem se vrátila k sobě do koje. Vytáhla jsem karimatku, zapnula tichou melodickou hudbu a začala cvičit. Potřebuju si vyčistit hlavu. Zkusila jsem základní cviky, ale to nepomáhalo. Daka jsem se do složitějších. Jo to už je lepší. Natolik mi zaměstnávaly tělo i mysl, že jsem ani nestihla pomyslet na to, že bych šla za ním a povídala si s ním až do noci. Ne, to já neudělám. Proč bych to dělala? Vždyť já ho ani nemám ráda. Ani se mi nelíbí. No, možná má hezkej zadek. A oči. No a čelist má pěkně řezanou.
Connie Greenová, ty si se úplně zbláznila, okřikla jsem se. To se nedělá. Prostě nedělá. Teda aspoň já to nedělám. Ne, tohle nedělám. A ani to neudělám. Buď silná, Connie.
"Ehm, ehm." ozvalo se ode dveří. Ztuhla jsem v naprosto absurdní pozici, a civěla na Roberta, jak se opírá o rám dveří a dívá se na mě, na rtech zvláštní úsměv.
"Jen jsem chtěl vědět, kde máte ručníky." Zakašlal aby zakryl smích. Okamžitě jsem se postavila a hrdě zvedla hlavu. Chvíli jsme tam oba stáli a koukali na sebe.
Najednou udělal váhavý krok vpřed. A pak další. A další. Byl skoro u mě a já cítila jeho dech na čele. Podívala jsem se nahoru a uviděla jeho oči. Byla jsem jako v tranzu. Natahoval ruku a dotknul se mé brady. Přitahoval si mě blíž.
Uhnula jsem.
"Chtěl si ukázat, kde máme ručníky, ne?" Musela jsem si odkašlat. Okamžitě se vzpamatoval a nasadil přirozený úsměv.
"Jasně. Máte to tady hrozně zmatený." zasmál se.
Šla jsem do koupelny a vyndala ze skříně dva ručníky. Hodila jsem je po něm.
"Tak tady je máš. A příště klepej." prohrozila jsem mu prstem.
"Ano paní učitelko." zasalutoval. Protočila jsem oči a vyháněla ho z koupelny.
"Co je?" protestoval.
"Jdu se sprchovat."
"Já taky!" ohradil se.
"Dáma má přednost."
"A nechceš pomoct?" Přibouchla jsem mu dveře před nosem. Slyšela jsem za dveřmi jeho tichý smích a musela jsem se taky usmát. Pro jistotu jsem zamkla a vlezla do sprchy. Konečně něco opravdu uklidňujícího. Nechala jsem na sebe téct horkou vodu asi patnáct minut, a nechala bych i déle, kdybych neslyšela jeho bouchaní na dveře.
"Co je?" zakřičela jsem ze sprchy.
"Já jen, jestli si se neutopila." smál se. Haha, jak vtipné.
"No nevim, myslim že sem živá." křikla jsem nazpátek.
"Já to radši půjdu zkontrolovat." Krutě jsem se usmála.
"Jo jo, pojď." vyzvala jsem ho a schválně jsem do toho hlasu dala co nejvíc narážek. Slyšela jsem jak horlivě popadá kliku. Zastavil ho zámek. Tak a teď to máš, frajere.
"Je zamčeno." zakřičel zmateně.
"Já to přece vím." zasmála jsem se.
"Ha, ha, vážně moc vtipný!" zakřičel.
"No, já se nasmála." křikla jsem. Vypnula jsem sprchu, popadal ručník a vysušila se. Pak jsem popadla župan a pečlivě se do něj zabalila. Ujistila jsem se, že mám všechny nebezpečné partie zakryté a že vypadám dostatečně odpudivě a vyšla ven z koupelny. Nikde nikdo. Vděčně jsem vklouzla do pokoje a zabouchla za sebou. Zamkla jsem a převlékla se do pyžama. pozdě litovat, že mám čistou jenom tuhle krajkovou košilku. No co, neuvidí mě v tom. Pak jsem si vzpoměla, že sem nechala v koupelně toaletní taštičku. Zasténala jsem. To je naschvál!
Potichu jsem se vyplížila z pokoje. Zrovna, když jsem se chystala popadnout za kliku, vyšel ven Robert, jenom v ručníku. Celou hruď měl odhalenou, orosenou a opálenou a nádhernou a... Zastavila jsem tu myšlenku než se stačila plně rozběhout. Prohrábl si mokré vlasy a podíval se na mě.
"Pěkná košilka." usmál se. Ušklíbla jsem se.
"Pěknej ručník." Jen se zakřenil. Rozpačitě jsem přešlápla.
"No, pustíš mě?" zeptala jsem se a podívala se mu do očí. Ajaj, ty si ale pitomá, Connie.
"Asi ne." ušklíbl se a přistoupil blíž ke mě. Skoro jsem cítila jak je horký ještě ze sprchy.
"Mě je docela příjemně." V očích mu zajiskřilo. Vážně? Mě taky.
"Super, ale já tam potřebuju." Nakvašeně jsem dala ruce v bok.
"Si hrozně roztomilá, když se zlobíš, víš to?" usmál se a natáhl ruku - chtěl mě pohladit, čemuž jsem hladce uhnula. Jen se usmál. Asi si myslel, že si s ním hraju, a jemu se ta hra líbila. Nebyla jsem si jistá, jestli se mýlí.
"Jo, říká mi to každej." ušklíbla jsem se a odstrčila ho. "Jsem prostě k sežrání."
"Ne že bych nesouhlasil." zasmál se. Haha, nevím kdo je tady k sežrání.
"Vklouzla jse do koupelny, popadla toaletní tašku a vyletěla z koupelny. Smůla, ještě tam stál.
"Vážně si nechceš ještě chvíli povídat?" usmál se. Ano, ano, ano!
"Ne, dík." odsekla jsem a vklouzla do pokoje.
"Jak myslíš!" ozvalo se z chodby. Jo, myslim. Bože můj, co to se mnou je?!
Radši jsem ani nezapínala počítač, bylo mi jasné co tam najdu. Nejmíň tisíc nepřijatých hovorů od každého ze školy. To je tak, když u váš v baráku spí rocková hvězda. Moc pěkná rocková hvězda. Plácla jsem se do čela. Ne, není hezkej. Prostě neni. Já svoje zásady neporušuju.
Lehla jsem si do postele, ale nějak mi nešlo usnout. Pořád jsem se převracela, až jsem to nakonec vzdala a šla do letního domu na zahradě. Měla jsem tam "schované" své krásné bílé křídlo. Dvorek jsem přeběhla bosa, ale nevadilo mi to. Noc byla krásná a teplá.
Zvedla jsem třetí květináč zleva a popadla klíč od domku. Vklouzla jsem dovnitř, ale nechala zhasnuto. Nepotřebuju světlo, dovnitř si razil cestu měsíční svit, který prosvětlil pokoj natoli, že jsem aspoň viděla kam šlapu. Došla jsem ke křídlu a pomalu se posadila na stoličku. Pohladila jsem klop, pak ho otevřela, dala pryč saténovou pásku a jemně přejela prsty po klávesách. Pořád jako nové. Tedy, mám ho půl roku, takže vlastně je nové. Zamilovala jsem si ho od první chvíle, co jsem ho v tom obchodě s klavíry viděla. Bylo tak nádhrené! A ten zvuk...
Přemýšlela jsem co hrát. V duchu mi přebíhaly sem a tam různé skladby, Chopin, Bethowen, Mozzart. Jemně jsem zmáčkla vysoké C a začala hrát úplně něco jiného, než jsem měla v úmyslu. Oblíbenou skladbu Ell. Milovala jí ž od malička. Byla to tichá, líbezná melodie. Přidala jsem pedály a prodloužila příhodné tóny. Ten klavír má nádherný zvuk...
Hrála jsem tiše, takže jsem slyšela zaklepání na prosklené dveře. Otevřely se a přivály sebou dovnitř teplý noční vzduch.
"Můžu dál?"
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 MiMi Madison H. ♥Aff♥ MiMi Madison H. ♥Aff♥ | Web | 18. května 2010 v 19:39 | Reagovat

dokonalé..páni...zamilovala som si túto poviedku :)...a to ako sama so sebou v duchu bojovala, aby sa od neho odpútala...suprovo podané..teším sa na ďalšiu kapitolku :)

2 mil01 mil01 | 18. května 2010 v 19:41 | Reagovat

Opravdu kouzelny...  Diky za dalsi dilek a hoodne dlouho kapitolku. :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.