Průvodce
1 | 2 | 3 | 4

The Secret
1 | 2












.

Kapitola 27

28. června 2010 v 19:38 | Karr

Kapitola 27

Jo, uznávám, je to krátké. Ale aspoň něco ne? A aspoň Vás nezdružuju zbytečně dlouhými texty :D Takže příjemné čtení :)

22:56/ Tak jsem přidala pár řádek. Užijte si je ;)


Velkolepou, prostornou bílou místností se rozléhaly ozvěny kroků. Dlouhými okny vnikalo dovnitř příjemné, teplé bílé světlo. Okna byla uspořádaná do zvláštních úhlů, takže každý pruh světla se líně rozvaloval na chladné namodralé podlaze sám a všechny se spojovaly uprostřed a tvořily velký bílý kruh. Na té obrovské místosti nebylo nic strašidelného, možná mohla zastrašovat svou rolehlostí a mírně oslepujícím světlem. A přesto malému chlapci, který stál uprostřed toho sálu v bílém kruhu, naskakakovala husí kůže. Kroky se blížily a on se nechtěne zachvěl. Už na první pohled bylo vidět, jak je nesvůj. Jeho jemné rysy brázdily vrásky od toho, jak se mračil a rty se mu pohybovaly v rozčileném šeptání. Nebylo slyšet, co říká, ale vypadalo to, jako by nadával sám sobě, že tady vůbec ještě stojí. V tom se kroky zastavily a on v tu ránu přestal šeptat. Podíval se přímo před sebe, do dlouhé šedé chodby a uviděl postavu v dlouhém bílém plášti. I zdálky bylo vidět, jak moc kontrastuje s jeho tmavou pletí. Muž mu pokynul, aby šel za ním. Pak se otočil a zmizel v šeru. Chlapec si povzdechl, narovnal ramena a odevzdaně se vydal z svým pánem.
"Tak dost." řekla jsem rázně a hodila meč na zem. Jane i William se na mě nechápavě podívali.
"Už toho mám dost. Už mě to nebaví! Já nechci zachraňovat svět! Já nechci kouzelnou moc! Já chci jen zpátky svou rodinu!" řekla hlasitě a pokrčila rameny. "Nejsem žádná Vyvolená. Já to prostě neumí, být hrdina."
"Claire.."
"Nezačínej zase Williame. Já už prostě končím." Otočila jsem se a vydala se do lesa. Nevšimla jsem si, že šel William za mnou, dokud mi nepoložil ruku na rameno. Setřásla jsem ji a šla dál. "Jdi k čertu Williame, já už to prostě takhle nechci. Už nejmíň dva týdny se trmácíme tady tím lesem a ještě jsme nenarazili vůbec na nic! Takže já končím."
Chvíli jsem zase šla a pak se William konečně ozval.
"A kam si myslíš, že jdeš?" zeptal se pobaveně.
"Daleko od tebe." odsekla jsem.
"Ale Alba i Jane si tam nechala, víš to?" Sakra. To mi nedošlo. Kousla jsem se do rtu a zastavila se na místě. Chvíli jsem zvažovala, co dál.
"Co přesně ti vadí?" zeptal se, pořád lehce pobavený mou trucovitostí.
"Tohle! Tohle všechno." zvolala jsem a s rozhozenýma
rukama se otočila k němu. "Já prostě taková nejsem Williame. Nejsem hrdina a už vůbec ne nějaká Vyvolená. Já chci jen zpátky svou rodinu!"
Williamova tvář posmutněla a podíval se na mě podivným pohledem.
"Claire." povzdechl si a přistoupil ke mě. Položil mi ruku na tvář a podíval se na mě čokoládovýma očima plnýma soucitu.
"Oni už se nevrátí, to přece víš. Ty se k nim nevrátíš. Už nikdy nebudete spolu." řekl.
"Ale já je chci zpátky." řekla jsem a po tváři mi stekla slza. "Ani jsem se s nimi nerozloučila." vzlykla jsem. William mě objal a přitiskl si mou hlavu na hruď. "Oni to vědí. Vědí, že je miluješ. A mají se dobře, neboj. A pořád tě mají rádi." zašeptal, pohladil mě po vlasech a opřel si bradu o mou hlavu. Tiše jsem dusila vzlyky v jeho tunice a zaryla mu od bolesti ruce do hrudi. "Ššš." konejšil mě a hladil po vlasech. "Bude to dobré, Claire. Bude to dobré, slibuju." šeptal.
A já mu, bůhví proč, věřila.
Po chvíli jsem utišila bolest, která se mi rozléhala v celé hrudi, ale neodtáhla jsem se od něj. Připadala jsem si v jeho silných pažích tak bezpečně, upřímně a... Správně. Přišlo mi, že právě sem patřím. Zavřela jsem oči a vdechla jeho vůni. Voněl zvláštně. Jakoby po eucalyptu, tak svěže a čistě. Víc jsem se k němu přitiskla a z celého srdce si přála, aby mě od sebe neodstrčil. Neudělal to. Naopak mě objal ještě pevněji. Roztřeseně jsem vydechla a shodila ze sebe poslední příznaky pláče. Ale pořád jsem se neodtáhla.
"Děkuju." zašeptala jsem.
"Jsi moje chráněnka. Je mojí poviností se o tebe starat, když je ti těžko." řekl. V tu chvíli mě zasáhla nová vlna smutku a nemělo to nic společného s tím, že jsem právě brečela.
"Ale i kdyby si jí nebyla, stejně bych to udělal." zašeptal, jakoby se za to styděl. "Nemůžu si pomoct, víš. Já..."
"No tady jste! Jéje, promiňte."
Odtrhli jsme se od sebe a já se podívala na Jane, která tam rozpačitě stála a vysílala ke mě omluvné pohledy. Usmála jsem se na ni, i když jsem byla trochu rozčarovaná z toho, že přerušila to co se chystal říct. Na Williama jsem se ani nepodívala, zamumlala jsem něco jako "Děkuju.", popadla Jane za ruku a táhla jí směrem k tábořišti. Uprostřed cesty mě ale trhnutím ruky zastavila přinutila mě tak podívat se jí přímo do očí.
"Claire, děláš si legraci?!" vyjekla.
"Já vím." vzdychla jsem. "Není to tak, jak si myslíš. Jen mě utěšoval."
Zvedla obočí.
"Ale ne!" bránila jsem se. "Vážně v tom nebylo nic romantického..." Zvedla obočí ještě výš.
"No... Dobře, tak mžná trochu, trošičku... Ale vážně, já brečela, tak mě objal a..."
"Počkej!" vykřikla a rozhodila ruce jakoby zastavovala dopravu. "Políbila si ho?" zeptala se, jakoby to bylo něco šíleně zásadního.
"Ne?" řekla jsem a údiv udělal z mého hlasu otázku.
"Tak ano nebo ne?!" vyjekla vyplašeně.
"Samozřejmě že ne!" vyjekla jsem, jak mě její vyplašenost taky vyplašila. "A kdyby ano, tak...?"
"Claire!" okřikla mě. "Tak políbila si ho nebo ne!"
"Samozřejmě že ne." řekla jsem klidně a podívala jsem se jí přímo do očí. Chvíli mě provrtávala zvláštním pohledem a pak zřejmě usoudila, že mi věří a uvolnila obličej. "Dobře." řekla pomalu. "Věřím ti."
"A co je na tom tak děsně důležitého?" zeptala jsem se obezřele. Střelila po mě takovým tím "doufámženicnetušíš" pohledem, vzala mě za ruku a táhla do tábořiště. Celou cestu mlčela. Hm. Tak to vypadá, že je tady něco, co z ní musím vypáčit.
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 mil01 mil01 | 28. června 2010 v 19:55 | Reagovat

Hele, já osobně s čtením tvých románu ráda zdržím.  napsala jsi to moc hezky ale yas jako vždy vím že vím prd. :-)

2 Moon-lustre Moon-lustre | Web | 28. června 2010 v 20:17 | Reagovat

toto je týraní zvířat... :(( takhle mě trápit... pořád ti lustruji na blogu, jestli tu nenajdu více na čtení.. a ono nic :(( smiluj se nademnou!:((
jinak.. zítra už jdu na předpremieru Eclipse... a mám k tomu i předchozí 2 díly:D :-P

3 zuzu zuzu | Web | 28. června 2010 v 22:15 | Reagovat

istotne nezdrzujes svojimi textami... :) tato poviedka ma vtiahla do deja... :)

4 Erunis Erunis | Web | 29. června 2010 v 14:38 | Reagovat

Jůů.. Opět je to moc moc moc povedené.. Jsem zvědavá, jak budeš pokračovat.. A rozhodně bych se nezlobila, kdyby jsi mě zdržela dlouhým textem..=D

5 MiMi Madison H. MiMi Madison H. | Web | 30. června 2010 v 8:54 | Reagovat

no, ja by som si kľudna prečítala aj dlhšiu túto kapitolu, ale vcelku som spokojná s dĺžkou...skôr ma trápi to, čo jej chcel ten William povedať, a čo jej Jane tají :p..hehe, ale těším sa na pokračovanie (mmmn, vôňa eucalyptu ;))

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.