Průvodce
1 | 2 | 3 | 4

The Secret
1 | 2












.

What if - Kapitola 14

2. června 2010 v 16:03 | Karr

What if - Kapitola 14

By the way, upravila jse NOTICES a About myself. Tak se podívejte, prosím.

"Pořád se zlobíš?" ozvalo se vedle mě. Řekl to tak kajícně, že mi to nedalo a podívala jsem se na něj.
"Proč bych se na tebe měla zlobit?" zeptala jsem se, a můj hlas nezněl tak překvapeně, jak jsem zamýšlela.
"Takže se nezlobíš?" usmál se. Zavrtěla jsem hlavou a otočila se zpátky k oknu.
"Tak proč se mnou nemluvíš?" zeptal se smutně. Povzdechla jsem si.
"Já nemluvím s nikým." zamumlala jsem do okna.
Mlčel. Asi přemýšlel nad tím co jsem řekla. Začala mi naskakovat husí kůže. Nejdřív jsem nechápala proč, ale pak mi začaly drkotat zuby o sebe. Aha, byla mi zima. Víc jsem se zamuchlala do tenké mikiny a přetáhla si rukávy přes prsty. Dala jsem si nohy na sedačku a opřela bradu o kolena. Začala jsem pozorovat šedou sklápěcí poličku a snažila se nějak nemyslet na tu hroznou zimu.

Najednou jsem ucítila něco měkkého a teplého kolem ramen. Zmateně jsem sebou škubla.
"Promiň, já jen, že ti je asi zima." zamumlal Mike a já si všimla, že si sundal mikinu a dal mi jí kolem ramen. Začala jsem ji stahovat, ale zarazil mě.
"Ne, prosím, nech si jí. Musí ti být zima, jsi úplně ledová." řekl a přitiskl mi mikinu na ramena. A už jsem nic nenamítala, to teplo bylo neodolatelné. Mikina byla velká a hřála ze všech stran. Zachumlala jsem se do ní a opřela se zpátky o opěradlo.
"Děkuju." zamumlala jsem a opatrně se na něj podívala. Smutně se pousmál, jakoby mu bylo líto, že pro mě nemůže udělat víc. Zahnala sem tu myšlenku. Nesnáším, když mě někdo lituje.
Opřela jsem si hlavu o stěnu a zavřela oči. Byla jsem tak utahaná...
O vteřinu později jsem je otevřela a zjistila, že venku je už tma. No tohle, já jsem usnula. A nic se mi nezdálo. Žádné noční můry, žádný křik a pláč. Prostě jen bezesný spánek. Divné. Podívala jsem se na Mika a ten měl opřenou hlavu o opěradlo, oči zavřené a v uších sluchátka. Zachumlala jsem se do mikiny a opřela se o stěnu letadla.
"Můžu vám donést polštář nebo deku?" ozvala se potichu letuška, která se z ničeho nic objevila vedle Mikova sedadla. Přikývla jsem. Letuška otevřela poklop a vytáhla slodně vypadající bílou deku a malý polštářek. Obě mi přes Mika opatrně podala a mile se na mě usmála.
"Děkuju." zamumlala jsem. Jen přikývla, znovu usmála se a odešla. Sundala jsem si mikinu a rozložila jí přes něj, protože už začínal mít husí kůži. Podepřela jsem mu hlavu polštářem, aby neměl natažené svaly a vyndala mu sluchátka z uší. Slyšela jsem z nich klasickou hudbu, což mě dost překvapilo. Nevypadal na člověka, který poslouchá Chopina. Položila jsem mu sluchátka na klín a vypnula Ipod. Aspoň tohle pro něj můžu udělat.
Přetáhla jsem přes sebe deku, dala nohy na sedadlo a objala si kolena. Takhle skulená jsem se opřela o stěnu a o pár minut později jsem usnula.
"Sakra!" zaklela jsem potichu, když jsem zavrávorala na schodech z letadla a někdo mě zachytil. Slyšela jsem tiché uchichtnutí.
"Měla by sis dávat lepší pozor kam šlapeš." ozval se Mike a držel mě za lokty.
"Jej, promiň." zamumlala jsem a rychle se postavila.
"V pohodě." zasmál se a seběhl schody. Dole se zastavil a natáhl ruce.
"Skákej, chytám." zavolal. Několik lidí za námi se pobaveně zachechtalo. Protočila jsem oči a sešla schody bez jakékoli újmy. Málem jsem se usmála, jak byl vtipný.
"Tak to už se asi neuvidíme, co? Kam máš namířeno teď?"
Ukázala jsem směrem k letišti. Zasmál se. "Myslím to víc do hloubky." zavtipkoval.
"Za dvě hodiny mi letí letadlo do Stanfordu." zamumlala jsem.
"Děláš si legraci?" vykulik oči. Podívala jsem se na něj a frustrovaně jsem se zamračila. Copak na to vypadám?
"Já tam letím taky." zasmál se. "Ty budeš chodit na Stanford?"
Přikývla jsem.
"Hustý." zasmál se znovu. Pochechtával se ještě když jsme vstupovali dveřmi, nad kterou bylo napsáno A4.
"Tak co podniknem?" zeptal se nadšeně.
"To si vždycky tak neodbytný?" povzdechla jsem si.
"Cože?"
Jen jsem zavrtěla hlavou. Popadl mě za loket s táhl k nejbližšímu McDonaldu.
"Pojď, zvu tě." zazubil se na mě a posadil do jednoho z boxů. Zhroutila jse se na sedadlo a suše se na něj podívala. Chvilku mi ten pohled oplácel stejnou mincí a pak vybuchl v hurónský smích. Smál se, až se mu třáslo celé jeho obrovské tělo a mlátil pěstí do stolu, div ho nerozbil na třísky. Několik lidí se na nás pohoršeně podívalo.
Už jsem to nevydržela, a tak když mu vytryskly prní slzy smíchu, pousmála jsem se. Když viděl můj úšklebek, ještě víc ho to pobídlo k dalšímu záchvatu prudkého chechotu. Jeho smích byl ohlušující a nakažlivý, a tak jsem to nevydržela a usmála se ještě víc. Z hrudi se mi začal usazovat smích a já si opřela ruku o sůl, mnula si čelo a smála se s ním, i když jen trochu. Trvalo asi pět minut, než se zase uklidnil natolik, aby mohl normálně mluvit.
"Ten úsměv ti moc sluší." pronesl, když si otíral oči od slz. Znovu jsem vytáhla jeden koutek rtů. Konečně mi přišlo tak nějak spárvné se smát.
"Takže co si dáš?" zeptal se, v hlase pořád smích. Už jsem otevírala pusu, abych řekla krabí salát. Ale v tom mě něco v jeho usměvavé tvářim přimělo se zamyslet. Doteď jsem byla jen obětí své bolesti a nikdy se ani nesnažila s ní bojovat. Teď přijde kluk, kterého ani neznám a já se cítím zase jako člověk, alespoň z části. Tohle je ten bod zlomu, ve který tolik doufala moje matka, Jill a všichni, kteří mě tak milovali. Tohle je ten zlom, na který jsem podvědomě čekala já. A on přišel.
A přesně v tuhle chvíli jsem se rozhodla, že přestanu být oběť. Vzpoměla jsem si, jaká jsem byla dřív. Bude to těžké, ale já začnu bojovat proti prázdnotě. A vím, že Mike tu bude, aby mi pomohl.
Roztáhla jsem rty do širokého úsměvu a odhalila zuby. "Já nevím, něco vyber." řekla jsem mu vesele a nahlas. Nezastavil se, nedivil se. Jen se zaradoval a odběhl pryč k pultu. Dívala jsem se za ním a pocítila náhlou obrovskou vlnu vděčnosti k tomu klukovi.
Díky, Miku Cornwolde.
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 B. B. | Web | 2. června 2010 v 16:27 | Reagovat

Jo, já mám totiž hodně širokej monitor, takže ty normální to maj jinak zobrazený než já, takže proto toto :D.

2 Moon-lustre Moon-lustre | Web | 2. června 2010 v 20:08 | Reagovat

nádhera zlato.. nádhera! :) děkuji žes mi zvedla náladu:-* jsem to tu lustrovala, abych našla novou kapitolu a málem jsem odpadla nedočkavostí! :)

3 MiMi Madison H. MiMi Madison H. | Web | 2. června 2010 v 22:54 | Reagovat

no páni :)...super :D až ma to pobavilo..urobila som si náladu pred zajtrajšou skúškou, ďakujeeem :)
páčila sa mi táto kapitolka, len akosi stále musím myslieť na to, či sa tam ešte objaví ten Robert :D:D

4 Sussanah de Silva Sussanah de Silva | Web | 12. června 2010 v 13:20 | Reagovat

super super super! přesně takhle to mělo být! =)

5 Weruška Weruška | Web | 23. července 2010 v 12:58 | Reagovat

=) Mike je zlatíčko xD

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.