Průvodce
1 | 2 | 3 | 4

The Secret
1 | 2












.

What if - Kapitola 15

3. června 2010 v 15:12 | Karr

What if - Kapitola 15

Teda, už se nám to zakulaťuje co?
Tahle kapitola je tu přednastavená, napsala jsem jí už včéra :D Nějak mě to chytlo..:)
Tak nechejte nějaké komentáře, vždycky potěší :)
Příjemné počteníčko :)
Karr ♥
By the way, upravila jse NOTICES a About myself. Tak se podívejte, prosím.

"To snad není možné!" vybreptla jsem s plnou pusou cheesburgera a poprskala Mika drobty sýra.
"Taky si říkám. Doprskáš nejmíň dva metry!" zasmál se. Málem jsem se udusila, jak jsem se smála.
"Radši to zapij." uchechtl se a podal mi kelímek s colou. Poslušně jsem si srkla z brčka a napila se.
"A čo že nění možňý?" zahuhlal jak měl pusu nacpanou jídlem.
"Ňo.." začala jsem a polkla, abych mohla normálně mluvit. "My snad vyjedli celej mekáč! Kolik jsme proboha toho měli?"
"Pět cheesburgerů, dva bigmacy, dvě velký coly, čtyři balení kuřecích kousků." odpočítával na prstech. Vyvalila jsem oči, popadla se za břicho a opřela se o opěradlo.
"No teda! Nemůžu uvěřit, že jsem měla takový hlad." zavrtěla jsem udiveně hlavou.
"Já klidně, si úplný vyžle." popichoval mě. "A nezapomeň, že nám tam ještě zbývají dvě taštičky, dva donuty, čtyři muffiny a dvě mcflurry." ukázal na mě kuřecím kouskem a významně se na mě podíval.
"Zapomeň! To do sebe v životě nedostanu!"
"Chceš se vsadit?"
"Radši ne. Stejně bych prohrála." zasmála jsem se.
"To je přístup!" zaradoval se, rozmáchl ruce a jeho kuřecí kousek přistál na vedlejším stole v tácu jedné ženské. Chvíli jsme na ní sebe oba koukali a přemýšleli, jestli se máme smát, nebo utíkat. Vyřešila to až ženská, která hlasitě zanadávala nějakým neznámým žvatlavým jazykem a hodila ten kousek za hlavu.
Už jsem to nevydržela a vyprskla smíchy. Ukryla jsem hlavu do dlaní a snažila se zadržovat smích. Mike se ke mě okamžitě přidal.
"Radši bysme měli vypadnout." zasmál se, popadl pytlík s jídlem a táhl mě z restaurace.
"Kam teď?" zvažoval, když se rozhlížel kolem dokola, v puse brčko od coly.
"Támhle." ukázala jsem na opuštěná sedadla v rohu haly. Přeběhli jsme prostor a posadili se na sedačky.
"Kdy letí letadlo?"
"Za hodinu." oznámil, když se podíval na hodinky. "Co budeme dělat?"
"Povídat." usmála jsem se a zavrtěla se na sedadle. Vykulil na mě oči v přestíraném zděšení.
"Myslel jsem, že ty nemluvíš." obvinil mě a naoko se zamračil.
"Změnila jsem názor." vyplázla jsem jazyk.
"Seš si jistá? Mohli bychom přejít na korejskou znakovou řeč..." zauvažoval, ale přetla jsem ho, když jsem ho praštila do ramene.
"Dobře, o čem chceš mluvit?" zasmál se.
"No, nic o tobě nevím." pokrčila jsem rameny.
"To je pravda." řekl a pohrozil mi donutem. "A tuhle mezeru bychom měli vyplnit. Já o tobě taky nic nevím. Ty si z Arizony?"
"Jop. Z Tucsonu. Druhé největši město v Arizoně." vrhla jsem po něm významný pohled a vzala si od něj čokoládový muffin.
"No, já jsem z Phoenixu. To je největší město v Arizoně." Vyplázla jsem na něj jazyk a zakousla se do muffinu. Usmála jsem se na něj a pomalu žvýkala.
"Kolik máš sourozenců?" zeptal se.
Úsměv mi ztuhnul na rtech. Bolest se dostavila znovu a v plné parádě. Těžce jsem polka. Stáhly se mi plíce a já se sípavě nadechla.
"Co se děje? Ře-řekl jsem něco?" zeptal se zmateně a natáhl ke mě ruku, ve snaze mi pomoct.
Zavrtěla jsem hlavou.
"Promiň, já ne..."
Jeho větu přehlušilo hlasité prásknutí. Za nás se zřítil obrovský kus něčeho železného. Mike neváhal. Vrhl se na mě a strhnul mě k zemi. Přikryl mě tělem a sykl bolestí.
"Co se děje?" zaječela jsem přes nastalý hluk. Všude byl prach. Ozýval se křik.
"Zemětřesení." zasyčel mi do ucha. Ozvala se další dutá rána. Další křik.
"Krvácíš!" vykřikla jsem. Cítila jsem jak mi na ruku skapává lepkavá tekutina.
"Jéje. Aha. To nic není." zasmál se, ale pak zase sykl.
"Já ti dám! Asi máš zlomené žebro nebo něco podobného!"
"Nebuď hysterická." zpražil mě pobaveně. Navzdory jeho povznesené náladě měl v očích stres. Rukama se podpíral, aby mě nezalehl a muselo ho to dost vyčerpávat. Ještě k tomu když byl zraněný.
Další dutá rána se rozlehla prostorem. Celá podlala začala vibrovat. Zabořila jsem hlavu do Mikova ramene a kousla se do rtu, abych nevykřikla.
Vedle mě pleskla o podlahu nějaká tekutina. Ozval se poslední dětský výkřik.
Pak nastalo ticho.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 MiMi Madison H. MiMi Madison H. | Web | 3. června 2010 v 17:52 | Reagovat

pre boha....ty píšeš scenár pre katastrofický film?? len sa modlím, aby tá tekutina nebol Mikeov mozog...božeee...ma nestraš dievča a pridaj ďalší diel, lebo ma z tohto porazí...práve som si na Mika začala zvykať...nemusíš ho hneď odpraviť...ale napísané je to pekne..prvá časť kapitolky ma príjemné naladila..a tá druhá ma zasa schladila

2 klara klara | 3. června 2010 v 18:03 | Reagovat

hehe dobre sepsanee, chechtam se :D

3 Moon-lustre Moon-lustre | Web | 3. června 2010 v 20:37 | Reagovat

takhle mě napínat! ty jsi zlá! :))

4 *EMOgirlEMO* *EMOgirlEMO* | Web | 3. června 2010 v 20:56 | Reagovat

Panejo, já se jdu zahrabat. Nehodím se sem! :D Mezi Vás myslím, holky. :)

5 Annie - justdreaming Annie - justdreaming | Web | 4. června 2010 v 20:43 | Reagovat

Panebože! Taková krásná veselá kapitola a ty tam šoupnež zeměstřesení! To bude moje smrt!!:-D:-D Ale ne, tak je to parádní, fakt že jo;)

6 mil01 mil01 | 6. června 2010 v 12:35 | Reagovat

No teda Karr,
ja uplne valim bulvy jakz to mabralo uplne jiny smer. :-) Jsem doost prekvapena a zas nejake nestesti tam bude?? Doufam ze opravdu nee. :-) Protoze na me by toho vazne bylo asi hoodne. :-) Tak ted uz zas budu netrpelive cekat jak to bude dal. :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.