Průvodce
1 | 2 | 3 | 4

The Secret
1 | 2












.

Průvodce, chapter 3

17. listopadu 2011 v 19:20 | Karr |  Vyvolená
Další kapitola. Je nejdelší, co to jen blog.cz dovolí, tak snad budete mít nervy to celé číst. Chci už se dostat k novým kapitolám.
Mimochodem, požádala jsem o spolupráci jednu nadanou kreslířku. Co nevidět se dočkáte kresby Clair :)

Enjoy ;)



Mezi tím, o několik Dikran dál, se dohadovali tři muži.
"Ne! To nedovolím!" křičel jistý muž s hustým bílým plnovousem. "Nedovolím aby někdo zpochybňoval moc Vyšších!"
"Začínáš se chovat dost marnivě, Čtvrtý. Pozor na city." pronesl nevzrušeně jistý hlas z rohu.
"Ty mi nemáš co vykládat! Nemůžeme tu zprávu vpustit mezi Nebešťany. Zavládl by naprostý chaos!"
Teď promluvil mladý muž s krátkými černými vlasy a velmi tmavou pletí: "Samozřejmě nikdo neříká, že by jsme to měli Nebešťanům říct. Chceme jen podotknout, že Vyvolená už je na První Dikran. Je nebezpečné nechávat jí nehlídanou. A kdo ví kam se dostane na Cestě."
"Cesta je také hlídaná, není se čeho obávat." odsekl Čtvrtý.
"Ale Karneolové našich rozkazů nedbají. Poslechnou jen Matku."
"Ale to nám je teď k ničemu, když Matka odešla!"
"Ne tak hlasitě pánové, mohou nás poslouchat." ozvalo se z rohu.
"Kontaktujte Hlídače. Nikdo se nesmí dostat z Nebe ani dovnitř bez našeho vědomí. První, ty uklidni Královnu. Nepotřebujeme aby se nám do toho pletla jště nějaká šílená ženská. Královna tě má v oblibě. I když vážně nechápu proč." První se ušklíbl. "To není tvá věc. Ale kdo se postará o Vyvolenou?"
"Já." Muž vystoupil na světlo. Jeho modré oči probodávaly Čtvrtého.
"Děkuji.. Jen to zase nezkaž, Rafaeli."

Vážně jsem nechápala, proč na mě clý vagon, teď už plně zalidněný, tak kouká. Copak jsem spadla z Marsu?
Jane na mě stále hleděla s vyvalenýma očima. Jestli jsem doteď nic nechápala, tak teď jsem byla naprosto zmatená. Já se přece jmenuju Claire!
Z ničeho nic sebou celý vagon jako jeden muž trhl a poklekl na jedno koleno se skloněnou hlavou.
"Je nám ctí paní." Pronesli všichni sborově.
"P-Prosím?" vykoktala jsem zmateně.
V tu chvíli se dveře vagonu otevřely a vstoupil nějaký muž. Ucítila jsem nečí ruku na rameni. Najednou se mi nohy odlepily od země. Měla jse pocit že se roztrhnu. Každá část mého těla puovala jiným směrem. Oči semi zavřely. Celé tělo se mi třáslo.
A pak, ten pocit odešel stejně rychle, jako přišel. Nohy mi dopadly na něco tvrdého a já se bezvláně sesunula k zemi. Nic jsem neviděla. Hlavou jse se o něco up uhodila. V tu chvíli mě obklopila tma.
Bylo mi tak krásně pohodlně. Ležela jse na něčem měkkém a přes obličej mi přejížděly příjemné prsty. To byl ale ošklivý sen. Teď je mi mnohem líp. Bylo mi teplo a tak strašně příjemně. Nepřítomně jem se usmála.
"Tak už si vzhůru?" jemný, lehce chraptivý hlas. Přišlo mi, že jsem ten hlas už někde slyšela. Asi v tom snu... Z prudka jsem otvřela oči. Dobře, to nebyl zas až tak dobrý nápad. Oslepená náhlým prudkým světlem jsem si přitiskla pěsti na oči a ulevila si několika vybranými nadávkami ze slovníku mého bratra. Zvedla jsem se a čekala, až si oči zvyknou na nastalou situaci.
"Promiň, asi jsem tě vyděsil." zašeptal pobaveně. Konečně jsem se na něj podívala. Hleděly na mě ty nejkrásnější oči ve vesmíru. Pronikavě si mě prohlížely a já se zase začala topit v té nádherné, nebeské modři.
"Už je ti líp?" usmál se. Lehce jsem zatřepala hlavou abych si vyčistila myšlenky.
"Jo, jasně. Jak... Jak dlouho jsem byla mimo?" zachraptěla jsem. Odkašlala jsem si abych si pročistila hlas.
"Dlouho. Spíš tvrději než Errised." zachechtal se, "Co nevidět budem na místě."
Nezabývala jsem se tím, že nevím kdo je nějaký Errised. "No, ehm. Co to jako mělo být?"
"Promiň, přenesl jsem tě. Pochybuju že bys tam stejně chtěla zůstat. A ptát se na svolení mi přišlo v téhle chvíli poněkud zbytečné." omluvně se usmál. Jak bych se mohla zlobit na tak krásný úsměv?
"Hmm." pořád jsem byla zmatená. "Proč mi tady všichni říkají Alio? A klaní se mi a chtějí vidět moje mateřské znaménko?" vypálila jsem. Nechtěla jsem tak bojovně vyletět, ale byla jsem tak naštvaná! Najednou mě Rafael popadl z ruku a vyhrnul mi rukáv až k lokti. "Panebože." vydechl, " Jsi to vážně ty!"
"A kdo přesně vážně jsem?"
"Osoba, která má právě vystoupit." řekl a ukázal ven z okna. A opravdu, vlak zastavoval a za okny se pomalu míhalo jakési nádraží.
"Vítej v Modrém městě." usmál se.
Mezi tím, kdesi v Podsvětí.
"Vyvolená dorazila do Modrého města." ozval se ženský, neosobní, úřední hlas.
"Děkuji Gratielo."
"Co s ní?" otázal se ženský, lísavý hlas od osoby sedící na červeném křesle proti mahagnovému stolu. Proti ní seděla otočená ke krbu jiná žena, s černým pláštěm a kápí, která jí zahalovala celý obličej.
"Zatím ji necháme. Je mladá."
"Její duše je stará." podotkla žena.
"Cestu nezvládne každý."
"Ale ona je jiná. Je silná. Možná silnější než ty. A víš moc dobře, co má navíc"
"Přestaň, Závist!" hlas šlehl jako bič. Žena s černým pláštěm se vymrštila z křesla. "Jak se opovažuješ použít svou moc na mě!"
"Omlouvám se." zasyčela Závist s úsměvem.
"Co je mi do nějaké hloupé lásky!" při posledním slově si odplivla.
"Nic, samozřejmě, že nic." klidnila svou paní Závist.
"Lásku zničí pouhé zachvění větru. Až bude potřeba ty a tvá sestra se postaráte o to, aby o svou lásku přišla."
"Bude mi potěšením." usmála se Závist.
"Teď jdi." mávla rukou žena.
"Má paní." Závist se zvedla, uklonila a odešla. Žena zůstala v místnosti sama.
"Gratielo, ukaž mi Vyvolenou." přikázala stroze. Najednou se v rohu místnosti objevilo zelené světlo. Hned na to se změnilo ve žlutou, červenou a fialovou, až se ustálilo na modré. Ve velkém, mosazném zrcadle se objevilo nádraží plné lidí. Lidé se mačkali jde přes druhého a pospíchali ke svému cíli. Občas se zastavili, volali na své známé a vyměňovali si novinky. Najednou se v davu objevily dvě osoby. Chlapec a dívka, oba kolem 17ti let, se prodírali davem. Chlapec s blonďatými vlasy a sportovní postavou, oblečený v bílé tunice a kalhotech, přepásaných zlatou stuhou držel dívku za ruku. Ta se rozhlížela na všechny strany jako nějaký turista. Její štíhlé postavě vůbec nedělalo problémy se proplétat davem a co chvíli si prohrábla tmavé kramelové vlasy.
Je hezká, pomyslela si žena. Ale ne dost. Znechuceně se odvrátila od zrcadla.
"Však uvidíme, jak jsi silná, slečno Vyvolená." Zašeptala Smrt a mávnutím ruky ukončila obraz.
Nádraží bylo hlučné jako vždycky. Ze všech přijíždějících vlaků se valily oblaky páry, písty se předháněly v míře hlasitosti a masy lidí, valící se z vlaků dovnitř a ven nenalézaly konce. Lidé byli různého věku, vzezření, rasy, ale to jim v žádném případé nezabránilo zastavit se u sloupů nebo různých stánků a popovídat si o životě, rodině, o tom co je baví, zajímá nebo pohoršuje.
"No neříkejte, Královna že dorazí sem? Do Mordého města? Co by tu u svatého Michaela dělala!" zvolala jakási postarší paní s obrovským bílým kloboukem.
"Vždyť vám to povídám! Jede sem pásovat nové anděly." odpověděla zapáleně o něco mladší žena s tmavší pletí s hustými černými vlasy.
"Ale co to povídáte! Vždyť andělé se pasují odjakživa jen ve Zlatém městě." zavrtěla hlavou starší žena div jí nespadl obrovitý klobouk.
"Já vím, já vím!" přikývla mladší žena horečně jakoby svou přítelkyni povzbuzovala.
"Takže vy myslíte že...?" starší žena zvedla významně obočí.
"No samozřejmě!" zvolala mladší žena a rozpřáhla ruce. Obě ženy se přidušeně zasmály.
"Kávu má drahá?" nabídla mladší žena rámě.
"Bude mi potěšením." vsunula ruku do ohbí jejího lokte a obě ženy se odebraly probrat do kavárny nejžavější novinku v Modrém městě.

Jejich místo zaujmula o hodně hezčí dvojice, chlapec a dívka. Chlapec vypadal ostražitě. Dívka zmateně.
"Tak pojď." zavrčel netrplivě Rafael. Tak teď už toho mám ale opravdu dost. Trhnutím ruky jem ho zastavila
"Nechtěla bych ranit tvoje city, ale nejsi krapet netrpělivý?" vypálila jsem. Zlobně se na mě chvíli díval, pak najednou vydechl a oči mu zjihly.
"Promiň... Já jen.. Přijede Královna a.."
"A to znamená?"
"To znamená, že tě musím co nejrychleji dostat někam do bezpečí. Felear už dneska žádný nejede, takže se k Cestě dostaneme až zítra." Vypadal že přemýšlí, tak jsem ho nerušila.
"Pojď najdeme si nějaký Silur." Opět mě vzal za ruku a táhl davem. Snažila jsem se tvářit, že jem to pochopila, ale jak je vidno, neobalamutila jsem ho. Zastavil se a podíval se na mě tím vým krásným, ponikavým pohledem.
"Silur je... V Jazyce to znamená... dům snů, snový dům, dům představ. Líp to pochopíš až tam dojdeme. Přespíme tam." Přespíme? Spolu? Tak fajn, jdem.
"Jasně jasně. Tak jdeme?" usmála jem se.
"Dobrá." Opět mě vzal za ruku a protáhla davem k velké mosazné zdobené bráně. Prošli jsme jí a ocitli se na rušné ulici. Přišlo mi, jako bych se vrátila v čase. Ulice vypdala jako by vypadla z devatenáctého století. Po silnici jezdily archaická auta, lidé na sobě měli oblečení ve stylu 70.let 19.století. Všechno, ale opravdu úplně všechno kromě jídla tu bylo v různýh odstínch modré. Neměla jsem moc času na to se divit. Najednou mě Rafael ztrhl za roh a přitisknul mě svým tělem na zeď.
"Ani hnout." sykl mi do ucha. Proč bych se měla hýbat? V jeho těsném obětí jsem byla naprosto spokojená.
"Co se děje?" zašeptala sem.
"Chormlové. Špioni Podsvětí."
"Aha. A proč se schováváme?" Udiveně se na mě podíval.
"Neřekl jem to dost jasně? Podsvětí, Claire. Podsvětí!" zasyčel
"Jasně, jasně." Klidnila jsem ho.
"Čistý vzduch, můžeme jít."
"Tak mě můžeš pustit ne?" zeptala jsem se pobaveně.
"Ano, promiň." pustil mě a udělal dlouhý krok dozadu. Zasmála jsem se.
"Co je?"
"Nic, nic."
Zavrtěl hlavou. "Tak pojď. Za chvíli bude tma a navíc už musíš mít hlad." Popad mě znova za ruku a táhl mě přes ulici. Neprotestovala jsem. Hlad jsem měla, že bych snědla koně.
Chvíli jsme šli v družném tichu. Pak mě ale začaly napadat otázky. Zvrácen jsem se kousala do jazyka. Ne, to si nechám na potom.
Když už jsem měla pocit, že dál nedojdu, zastavili jsme před jakýmsi modrým domem. Nad velkými, těžkými dveřmi se houpala dřevěná modrá tabulka která hlásala:

Silur
"Tak jsme na místě." prohlásil Rafael a s hlasitým zaskřípáním otevřel dveře.
Vešla jse a naskytl se mi pohled na úplně obyčejnou hospodu, až nato, že byla ve stylu 19.století. Zády k baru (jestli se tmu dá tak říkat) stál tlustý holohlavý hospodský a očividně otíral sklenice. Stoly byly zaplněné a bylo vidět, že se společnost dobře baví. Všude zněl vzrušený, veselý hospodský šum a pivo teklo proudem do hrdel všech přítomných.
"Jdi támhle do rohu a s nikým se nebav ano? Já nám jdu zřídit něco k jídlu a nocleh." zašeptal mi do ucha Rafael a ukázal na osamocený, solidně vypadající stůl v rohu.
"Dobře." odpověděla jem a začala se proplétat davem. Divné, jak je všechno tělesné tak snadné. Došla jsem ke stolu a sesula se na rohovou lavici. Lokty jsem si opřela o kulatý stůl a bradu položla do dlaní. Sledovala jsem Rafaela jak se půvabně proplétal davem a ptala se sama se, jak může být někdo tak úchvatně úchvatný...
Moje úvahy přerušil až jistý ošklvý, tlustý muž který se opřel rukma o můj stůl. Naklonil se ke mě až sem na obličeji cítila jeho odporný, horký dech. Znechuceně jse se odvrátila.
"Potřebujete něco?" zeptala jsem se zdvořile.
"To zálež na tom, co pro mě máš, děvčátko." podíval se na mě nechutným pohledem jako kdyby hodnotil kus dobytka.
"Myslím, že by jste měl radši jít pane. Jste opilý."
"Ale já si to nemyslím." popadl mě za předloktí. Jakmile se mě dotkl, jeho ruka se vymrštila dozadu. Stál tam Rafael, v očích nezkrotný, divoký oheň a ve tváři tak zlobný výraz.
"Myslím, že tady jsi natrefil na špatnou duši, Kerne." procedil skrz zuby, "Ještě jednou se jí dotkneš a přísahám ti, že už ti ta ruka tak snadno nedoroste." Ten smrtelně nebezpečný výraz nebylo možné zpochybňovat.
"Jéje, soráč Rafe." zachechtal se Kern a sehnul se pro upadnutou ruku a přitiskl si jí k rameni. Jakmile se dvě části dotkly, začaly se spojovat. Nakonec se kůže docela zacelila, jen rukáv tmavě modrého ušmudlaného žaketu byl utržený.
"Nevěděl jsem, že je to tvoje duše." omlouval se.
"Vypadni prosimtě." mávl rukou Rafael.
"Sbohem krásko." mrknul na mě Kern a odporoučel se pryč.
"Pojď. Jídlo je na pokoji." zamručel Rafael. Šli jsme až ke schodům na druhém konci místnosti. Nahoře byla dlouhá chodba s několika dveřmi. Došli jsme až nakonec chodby, Rafael odněkud vylovil klíč a otevřel dveře.
Dobře, tak dneska už se to divím pokolikáté?
Vešli jsme do naprosto prázdné, holé místnosti bez oken.
"No, víš, nechci vypadat rozmazleně, ale kde je postel? Nebo okno? Nebo něco co by mi řeklo, že tu máme přespat?"
Rafael se zasmál. "Neboj, to přijde. Teď pojď se mnou." Vzal mě z ruku, zavřel dveře až jsme se ocitli v naprosté tmě. Dovedl mě někam do středu místnosti.
"Teď zavři oči. Nechám to na tobě, protože jsi tu nová." zachechtal se. " Tak máš zavřené oči? Dobře, teď si představ pokoj, se dvěma postelemi, koupelnou, prostě cokoliv chceš. Nezapomeň na detaily. Až budeš mít představu hotovu, řekni Silur."
Přikývla jsem. Chvíli se mi hlavou honily obrazy. Pak jsem dostala nápad. Usmála jsem se.
"Silur." zašeptala jsem.
Jakmile jsem to dořekla, nohy se mi odlepily od zaprášené podlahy a já vyletěla asi půl metru do vzduchu. V momentě, kdy jsem se měla praštit do hlavy jsem se snesla k zemi a spadla rukama do jemného písku. Divné, obvykle tak vrtkavou rovnováhu nemívám.
"Teda Claire, to je nádhera." vydechl Rafael. Vyskočila jsem na nohy a spokojně se rozhlédla.
Stáli jsme na bílé pláži, nohama se lehce zabořovali do jemného písku a proti nám líně šplouchalo moře. Slunce viselo těsně nad obzorem a lehce nás hladilo svými červnajícími se paprsky. Spokojeně jsem si prohrábla vlasy, které mi cuchal vlažný slaný vánek.
"To ještě není všechno." usmála jsem se a otočil Rafaela na druhou stranu. Před námi stál obrovský bílý stan, otevřený dokořán na všech stranách. Uvnitř bylo vidět lehké bílé světlo. Popadla jsem Rafaela za ruku a táhla ho do stanu v vzrušeném očekávání. Silur nezklamal. Uvnitř to bylo přesně jak jsem chtěla.
Hned na levo u vchodu stálo velké bílé křídlo. Vedle něj, jako trůn, nádherná bílá postel s nebesy a lehkými nedbale poházenými kolem baldachýny. Nadýchané polštáře dávaly tušit, že kdo má rád luxusní pohodlí, je na správném místě. Naproti posteli byl tžký bílý závěs přes celý stan. Šla jsem k němu a odhrnula ho. Objevila se další obrovská postel s nebesy, jen méně nadýchaná a více prostá. Zdobené bílé dřevo jí však dávalo zvláštní kouzlo, které vás učaruje že nevíte kam jinam se dívat.
"Vystihla si to přesně, Claire." usmál se Rafael. "Děkuju."
"A za co prosímtě?" zasmála jsem se. "Vždyť jsem to jen vymyslela!"
"Tak doufám že si nezapoměla na jídlo, mám hlad jako vlk." vzal mě za ruku a vedl směrem k pláži

Mezi tím o několik Dikran dál.
"Je silná. Jen se podívej co vytvořila. Samoživoucí Silur moc lidí nedokáže." podotkl nevzrušeně První.
"Měli bychom se snad bát?" odfrkl si Čtvrtý.
"Možná. Ale ne dokud je s ní Rafael."
"Pche! Už jedou to zkazil. Lidská láska je lákavá, vábí. A ona je hezká, ne-li krásná. Jen se podívej jak se na ni kouká. " zakrákal Čtvrtý a ukázal na obraz v zrcdle. Byli na něm dvě osoby, chlapec a dívka. Seděli proti sobě kolem ohně na pláži. Dívka kreslila cosi do písku a chlapec ji tiše, zkoumavě pozoroval. Najednou zvedla hlavu. Když zjistila, že na ni hledí, lehce se začervnala a sklopila hlavu.
"Neboj se. Zná své rozkazy. Podruhé to už nepokazí."
"Tím bych si nebyl tak jistý. Na Cestě už je sledovat nemůžeme. A jestli potká Starce, jsme ztraceni."
"Přestaň být tak pesimistický. Však ono to všechno nějak dopadne."
Domov
Smazala jsem to slovo ještě než si ho mohl Rafael přečíst. Stejně jsem ho neoklamala.
"Stýská se ti?" zeptal se tichým hlasem.
"Já.. Samozřejmě že se mi stýská. Strašně moc se mi stýská." zašeptala jsem. Zvedl se, obešel ohniště a sedl si ke mě.
"Já vím. Nemůžu se do toho tak úplně vcítit, vždycky jsem byl jen anděl. Stvořila mě Matka, jako všechno ostatní. Nemám žádnou rodinu. Ale dokážu soucítit. Je mi líto, že musíš trpět." řekl a vzal mě za ruku. "Chceš mi o nich vyprávět?" podíval se na mě. Vzhlédla jsem a uvázla v jeho pohledu. Nechtěla jsem o tom mluvit, příliš to bolelo. Ale na druhou stranu jsem už to nemohla dál snášet sama. Chvíli jsem se váhavě kousala do rtu a přemýšlela ja začít. Opět mi pomohl.
"Jaká je tvoje matka?" zeptal se tiše a začal mi kreslit kroužky na hřbet ruky. Usmála jsem se.
"Maminka? Je úžasná. Vždycky ví co a jak,je báječná kuchařka a hlavně neuvěřitelně silná osoba. Vychovávala nás bez otce, a všechno to zvládla. Je s ní zábava. Je to má nejlepší přítelkyně." vzdychla jsem. "Nevím, jak to zvládne. Nevím, jestli se ješt dokáže postarat o sestru a o bratra."
"Nějak málo jí věříš." podotkl. Podívala jsem se na něj.
"Jo, si máš pravdu. Je silná, zvládne to. A navíc brácha se sestrou už tak malí nejsou.."
"Kolik jim je?"
"Bratrovi je 19. Čeká ho maturita a chudák nezvládá. Pořád se jen učí. Ale vždycky si najde čas na svoje sporty. Vážně nevím jak to dělá." Zavrtěla jsem hlavou; bratrovo zvládání nezvladatelného mi vždy bylo záhadou. "Občas se chová jako dítě, ale umí řešit věci rozumně. Rozumí mi jako nikdo jiný. Občas mám pocit že jsme dvojčata. Vždycky ví, když mě něco trápí a dokáže mě rozesmát i když je mi na umření."
V tu chvíli mi Rafael položil palec a ukazováček před ústa a rozpřáhl se jako kyby mi kouzlil úsměv. "Asi ho budu muset zaskočit."
Zasmála jsem se. "Možná."
"A sestra?" Ve chvíli kdy to vyslovil mě vzpomínka šlhla jako rozžhavený bič. Nechtěla jsem na to myslet. Myšlenka na to, že moje malá sestřička viděla mou smrt... Schoulila jsem se a objala si kolena.
"Promiň." zašeptal Rafael a pustil mě.
"To nic."
Chvíli jsme tak seděli. První prolomil ticho on.
"Proč ten klavír?"
Usmála jsem se. "Ani nevím. Mám je ráda."
"Umíš hrát?"
"Trochu."
"Tak pojď." Popadl mě za ruku a vláčel k pianu. Tam mě posadil na zdvojenou polstrovanou stoličku.
"Zahraj mi něco." zaprosil. Copak jsem mu mohla říct ne?
"Dobře, ale nesměj se mi. Nejsem žádný virtuóz." zasmála jsem se. Položila jsem své křehké hubené prsty na klávesy a začala hrát. Piano hrálo mnohem líp než jsem čekala. Linuly se z něj tak krásné tóny, až jsem se musela ujistit, že to opravdu hraju já. Tu skladbu jsem znala nazpameť, byla moje nejoblíbenější. Podívala jsem se na Rafaela. Hleděl na mě zjihlým pohledem.
"Jak si to věděla?" zašeptal.
"Co?" zeptala jsem se zmateně.
"Je moje nejoblíbenější."
"Ty to znáš?" podivila jsem se.
"Jistě, také jsem byl kdysi duše, žil jsem v osmnáctém století. Mozarta tehdy miloval každý." pokrčil rameny.
Seděli jsme a poslouchali jak hraju. Stmívalo se když zazněl poslední tón a já přestala hrát. Nechala jem prsty na klávesách a chvíli přemýšlela.
"Měla bys jít spát, je pozdě. Zítra musíme vyjít brzy." řekl najednou.
"Dobře." odpověděla jsem tiše a odebrala se do postele.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Anketa

Čteš moje povídky pravidelně?

Ano 50% (12)
Čtu je, ale ne pravidelně 29.2% (7)
Ne 20.8% (5)

Komentáře

1 Trista Trista | 17. listopadu 2011 v 19:55 | Reagovat

Ako ja zbožňujem tento príbeh. :) Aj ja chcem vedieť vytvoriť Silur. Och to by sa mi super spalo každú noc. :D
A ja z toho Rafaela nemôžem. Proste dúfam, že nebude zlý, alebo niečo také. Že v tých nových kapitolách je nejaký pohodovo-suprový :D:D:D A už sa teším na ďalšiu. :P
Najlepšie, že som sem prišla minútu po tom, čo si zverejnila kapitolu. :P Som šikovná, viem kedy sa objaviť, aby mi neušlo to najlepšie. :)

2 R. R. | Web | 17. listopadu 2011 v 21:53 | Reagovat

:D celej si ho prospala jo :D to já jsem ráda že je svátek a můžeme bejt doma :D Tak jsem si ho tak nějak užila :DD

3 Michelle Michelle | Web | 17. listopadu 2011 v 21:55 | Reagovat

Hezky jsi napsala:) je to fakt hustéé:-)
jinak děkuji moc:) Taky jsem Cher fandila, je moc dobrá :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.