Průvodce
1 | 2 | 3 | 4

The Secret
1 | 2












.

The Secret; Chapter 1

5. listopadu 2011 v 20:04 | Karr

Sedla jsem si k němu a vzala ho za ruku.
"Jsi v pořádku?" zeptala jsem se jemně. Stiskl mi ruku, ale nepodíval se na mě. Civěl do krbu a nic neříkal.
"Lily je tady." špitla jsem.
"Já vím, slyšel jsem jí přijít." řekl. "Ať jde dál."
Pomalu jsem pustila jeho ruku a zvedla se. "Nebuď na ni zlý, přišla se omluvit."
Jen kývnul hlavou.
Vyšla jsem z pokoje do temné haly. Stála tam vzadu ve tmě u otevřeného okna, dívala se do noci a světlé vlasy jí povlávaly kolem útlého, bledého obličeje. Vyděsilo mě, jak moc špatně vypadala.
"Můžeš jít dovnitř." řekla jsem. Chvíli nic neříkala a pak zvedla hlavu.
"Myslíš, že jsem špatný člověk, Lis?" zeptala se a oči se jí zaleskly. Došla jsem k ní a položila jí ruku na tvář.
"Nemyslím si, že si špatný člověk. Jen si udělala mnoho špatných rozhodnutí."
"A nedělají z nás dobrého či špatného člověka naše volby, rozhodnutí, jak ty říkáš? Nejsme snad takoví, jací chceme být?"
"A ty snad chceš být zlá?"
"Ne, ale.."


"Tak vidíš," přerušila jsem ji. "Udělala jsi pár věcí špatně. Ale to, že si to přišla všechno napravit, postavit se čelem všemu, co jsi provedla. Už to z tebe dělá lepšího člověka, než je většina lidí tady. Nic ti nehrozilo. Mohla jsi to nechat tak, jak to bylo. Ale neudělala si to. Přivedla jsi ho zpátky. Napravila jsi své chyby. A to se cení."
"Ale bude to stačit, aby mi Mark odpustil?" řekla s bolestí v hlase.
"Já nevím."
"Ale ty ho znáš nejlíp." Chvíli jsem se zamyslela.
"Jdi za ním." řekla jsem po chvíli. "Čeká na tebe."
Naposledy se trhaně nadechla a otřela si oči. Postavila se zpříma a přešla chodbu. Před dveřmi se zastavila.
"Děkuju, Lis." řekla jenom a vstoupila do pokoje.

Slyšel jsem, jak zavřela dveře. Neotočil jsem se, bál jsem se toho, co uvidím. Ale ona se postavila přímo přede mě.
"Marku.." začala, ale zvedl jsem ruku, abych ji přerušil.
"Všechno vím, Lily. Nemusíš mi nic vysvětlovat. Chápu, proč si to udělala a chápu, jak je to pro tebe těžké. Můžeš tady zůstat, jak dlouho budeš chtít." řekl jsem aniž bych se na ni podíval. Chtěl jsem to mít rychle odbyté. Nechtěl jsem s ní mluvit ani se na ní podívat.
"Marku..." vzdychla a přišla blíž ke mě. Položila mi ruku na rameno, ale setřásl jsem ji.
"Jsi má rodina, Marku. Jsi můj bratr..."
"Jen biologicky. Mám jinou rodinu. Lepší." řekl jsem chladně. Viděl jsem, jak ji to ranilo. Ale nehodlal jsem to vzít zpátky. Zasloužila si to.
"Odpustíš mi někdy?" řekla s bolestí v hlase. Věděl jsem, co má na mysli. A znal jsem na to odpověď.
"Ne." řekl jsem a vyšel z pokoje.
Zavřel jsem za sebou dveře a uviděl Lis, jak stojí před oknem. Měla zavřené oči a vrásku mezi obočím, jako vždy, když přemýšlela. Strašně jí to slušelo.
Došel jsem k ní a pohladil ji po tváři. Jemně se usmála a položila ruku přes tu moji.
"Nemusel si na ni být tak zlý." řekla.
"Lis.."
"Nemusíš o tom mluvit, jestli nechceš. Ale jednou, dřív nebo později jí budeš muset odpustit. Nemůžeme vyhrát, pokud nebudeme jednotní."
Objal jsem ji a zabořil obličej do jejích hustých, tmavých vlasů. Pomalu jsem vdechoval její vůni a přemýšlel.
Samozřejmě, že měla pravdu. Musím jí odpustit. Ale muset a chtít nejde moc dohromady. Jak jí můžu odpustit, když jí za to nenávidím? Opustila nás, když jsem ji potřeboval nejvíc. Zradila nás, ale hlavně zradila mě. Svojí vlastní rodinu.
Ale věděl jsem, že bez ní bychom ten boj nevyhráli. Kdyby nepřišla a nedovedla Thomase zpátky, byli bychom bez šance. Ale teď, když ej zpátky, máme mnohem větší šanci na úspěch. Možná dokonce tentokrát opravdu vyhrajeme...
Nechal jsem se unést tou představou a na chvilku byl zse úplně šťastný.

"Nemáš se prát." řekla, když jsem syknul bolestí.
"Koledoval si." odsekl jsem a natočil si zrcátko, abych na sebe viděl. Nevypadal jsem moc slavně. Pravé oko jsem měl celé napuchlé a červené. A jak mi ho Lis ošetřovala, vypadalo ještě hůř.
"Myslel jsem, že mi to chceš spravit." pronesl jsem kysele a hodil zrcátko na stůl vedle sebe. Lis si netrpělivě poposedla a místo odpovědi přitlačila vatou na nejbolavější místo.
"Au, dávej pozor." protestoval jsem. "Rád bych zítra ještě viděl."
"Dobře, pozítří přijdu a vypíchnu ti oči." zašklebila se a vzala si další vatičku. Radši už jsem mlčel, věděl jsem, že ona by toho byla schopná. Chvíli jsme ještě mlčky seděli, dokud se nezvedla.
"Víc ti s tím udělat nemůžu." řekla a prohlédla si svůj výtvor.
"Jak zle vypadám?"
"Hm..", zamyslela se a dala si prst pod bradu. "Dost zle na to, že ti dal ránu zrovna Michael." uchechtla se.
"Super." zamumlal jsem naštvaně a popadl znovu zrcátko. Taky jsem nemohl uvěřit, že má Mike takovou páru. Vždycky byl takový tintítko...
"Ví o tom už asi všichni co?"
"Jistě, co sis myslel." zasmála se pohrdavě. "Tenhle barák se tak nudí, že je rozruší když spadne špendlík, natož když se někdo popere."
"Chpmf.."
"Ale když už jsme u toho, proč jste se vlastně poprali?"
"Koledoval si." zopakoval jsem.
"Dobře. Už jsem měla být dávno jinde, tak radši nevylejzej, dokud za tebou nepřijde Mark."
"Mark přijde?" zamrkal jsem překvapeně.
"Jistě, vždyť jste se poprali. Víš jak nemá rád, když mu někdo naruší jeho perfektní rovnováhu." řekla, ale ne pohrdavě. Věřila Markovi a jeho zásadám, brala je téměř za své a dodržovala je všechny, bez vyjjímky. A byla v tom dobrá.
"Díky Lis." řekl jsem vděčně.
"To nestojí za řeč." usmála se na mě a odešla.
Lis byla úžasný člověk. Nikdy nestrkala nos tam, kam nepatřil a její vrozený takt byl věhlasný. Uměla vycítit, kdy bylo třeba mlčet a kdy naopak promluvit. Uměla každému poradit a vždycky byla upřímná, i když pravda někdy dost bolela. Proto za ní každý chodil, když potřeboval radu. Neuznávala jakoukoli lež a už vůbec ne tu milosrdnou. Byla věrná naší věci a všichni to moc dobře věděli. Nejen, že byla moudrá, byla i krásná. Tmavě zrzavé, husté vlasy po pás, kolem nosu upřímné pihy a hluboké zelené oči přesně seděly její upřímné a nezlomné povaze. Byla silná, stejně jako byl silný Mark a asi proto se tak milovali. Chránili se navzájem.
Byli tady jako matka a otec. A každý je tak bral. A taky je každý tak miloval.
Zvedl jsem se ze židle a přešel k umyvadlu. Opřel jsem se o něj a zíral na sebe do malého zrcadla. Stejně jsem toho moc neviděl, svíčka na stole příliš nepřidala té tmě všude kolem. Ale to co jsem viděl, mě trochu vyděsilo. Vypadal jsem jak orangutan. Oranžový a napuchlý.
Odvrátil jsem pohled od zrcadla a pomalu přešel pokoj k posteli. Sedl jsem si a dal si hlavu do dlaní. Přehrával jsem si moment té hádky.
Vešel jsem do třetího obýváku, kde zrovna probíhala vášnivá diskuze. Věděl jsem o čem se bavili a chtěl jsem slyšet jejich názor, i když jsem ho dávno znal. Zrovna měl slovo Mike, hubený černovlasý kluk, asi sedmnáctiletý. Byl u nás od narození, ostatně jako většina teenagerů tady. A za tu dobu získali neuvěřitelnou vášeň pro boj a žádné slitování pro zrádce. Vzhledem k tomu, o čem se bavili, z něj znechucenost přímo sršela.
"Já říkám zavřeme ji!" křičel na celé kolo. "Je to zrádkyně a nemá tu co pohledávat!"
Kluci kolem něj nadšeně přikyvovali a dávali najevo bouřlivý souhlas.
"Jakou máme jistotu, že nás znovu nezradí? Už jednou nás zaprodala, může to udělat kdykoliv znovu!" zvolal.
"Mýlíš se." křikl jsem a všichni ztichli. Všech pět kluků, včetně Mika se na mě podívalo.
"Proč? Protože si do ní zamilovaný?" uchechtl se. Kluci zalapali po dechu. Věděli, že jsem nejen starší, ale i řekněme výše postavený. Tohle by neměl.
"Ne. Protože ji znám od narození. A protože ty nevíš všechno." pronesl jsem s klidem.
"To není žádná záruka." odfrkl si.
"Lis jí věří." pokrčil jsem rameny. Michael si znovu posměšně odfrkl.
"Lis věří každému, to tady ví všichni."
"Znovu se mýlíš Michaele." usmál jsem se shovívavě.
"Je to odporná zrádkyně, patří mezi špínu!" vykřikl rozlobeně a plivnul si na podlahu.
Nevím, kde se vě mě vzala všechna ta zloba, ale jeho slova mě popíchla jako osina. Vyletěl jsem úplně znenadání, neplánoval jsem to. Většinou nejsem tak agresivní, ale tohle se nedalo vydržet. A než jsem se nadál, držel jsem ho pod krkem a prali jsme se.
Potřepal jsem hlavou abych tu vzpomínku dostal z hlavy. Bylo to od mě neuvážené, ale koledoval si. Vážně si koledoval...
Mé myšlenky přeušilo zaklepání na dveře.
"Dále." řekl jsem a postavil se.
"Můžu?" Byl to Mark. On mohl všude, ale stejně se pokaždé ptal. To ho naučila Lis.
"Jistě." přikývl jsem a ukázal na jednu z židlí. Posadil se a chvíli si mě prohlížel.
"Ty teda vypadáš." uchechtl se. Dlouhou chvíli jsme oba mlčeli. U Marka jsem na takováhle dlouhá ticha byl zvyklý. Pokaždé hodně přemýšlel než něco řekl a přemýšlel rád. Ale stálo to za to - pokaždé řekl všechno správně. Takže jsem mlčel a jen naslouchal tichu.
Když Mark konečně promluvil, znělo to dost smutně.
"Vím, že jsem udělal správně, když jsem ji vzal zpět, Iane. Jsem si vědom všech důsledků, které to rozhodnutí bude mít. A chápu, proč jí naši nevěří." řekl a znovu se odmlčel. Chvíli si mě zkoumavě prohlížel a pak si povzdechl.
"Ale co mi nejde do hlavy je to, proč ji tolik bráníš."
Zakroutil jsem pusou ze strany na stranu. Nechtělo se mi na tohle odpovídat. Ale věděl jsem, že budu muset.
"Víš... Lily a já... Nevím jak to říct..." snažil jsem se to nějak zformulovat.
"Ne, to nemyslím. Já vím, že si do ní zamilovaný. Jen nechápu proč." zavrtěl hlavou. Překvapeně jsem zamrkal.
"No tak, je krásná, chytrá..." zakoktal jsem, ale Mark zavrtěl hlavou.
"Ne, tak jsem to nemyslel. Já myslím, proč stále...?" nechal konec věty viset ve vzduchu.
"Zradila nejen nás, ale hlavně tebe." řekl po chvíli. Zatnul jsem ruce do pěstí. Tomuhle jsem se chtěl vyhnout.
"Tak to nebylo, víš.. Ona jen.."
"Víš co, nech to být. To je jedno. Nemusíš o tom mluvit, když nechceš." prerušil mně a zvedl se. "Kdyby sis chtěl promluvit, můžeš. Ale jestli o tom nechceš mluvit, budu to respektovat."
"Děkuju." řekl jsem jenom.
"Za málo. Večeře bude brzo hotová. Přijď, musím vám všem něco říct." A s těmito slovy odešel.


Pozorovala jsem to všechno škvírou ve dveřích. Byla to velká, světla místnost s jedním velikánským stolem a obrovitánským lustrem, který nesvítil. Byla to hlavní jídelna, pro starší z Odboje, kteří něčemu nebo někomu veleli a potřebovali vědět co se děje jako první. Bývala to hezká místnost. Na chvíli jsem si promítla dávné momenty v dětsví, které se odehrály v tomto velkém pokoji s krásným lustrem, který nikdy nesvítil. Když jsem byla ještě hodně malá, sedávala jsem tátovi na klíně a pokaždé, když jsem se ho na lustr zeptala, řekl jenom: "Některé věci mají funkci právě v tom, že nefungují." S úsměvem jsem zavřela oči a představila si jeho vůni. Vždycky voněl po stejné kolínské a čerstvém dřevu - jedna z výhod, když jste řezbář. Mark si ho nepamatoval, odešel ještě před jeho narozením, ale já si ho pamatovala přesně. Dotek drsných vousů, když mě bolíbil na tváře, vůni, když si mě přitiskl na hruď a hlas, kterým mě kolébal k spánku.
Ze zasnění mě vytrhlo otevření dveří. Zamrkala jsem a snažila se zaostřit na osobu stojící ve dveřích.
"Potřebuješ brýle." zasmála se Lis.
"Ale ne, nepotřebuju." oplatila jsem jí úsměv a opatrně se podívala dovnitř. Všimla si mého pohledu a usmála se.
"Snad se nebojíš." popichovala mě.
"Jistě že ne." nafoukla jsem se a vešla dovnitř. Okamžitě jsem upoutala veškerou pozornost v místnosti. Vším úsilím, které jsem v sobě ještě měla jsem se snažila neprotočit oči a nezatvářit se arogantně - to by ničemu nepomohlo.
Lis ukázala na místo po Markové levici. To mě udivilo, netušila jsem, že dostanu zpět své staré místo Strážce. Udiveně jsem se na ni podívala a zašeptala: "Co to má znamenat?"
"To, že ti Mark věří víc, než si myslíš." řekla jen a posadila mě na židli. Hlavou mi šrotovalo plno věcí. Než jsem stačila začít přemýšlet, vešel do místnosti Mark. Nepodíval se na mě, jen si sednul a opřel lokty o stůl. Lily a další děvčata začaly dávat na stůl mísy a tácy s jídlem. Jedli jsme mlčky, možná až v příliš velkém tichu. Napětí by se dalo krájet, ale Mark nedal nic najevo a v klidu jedl. Všichni byli nervózní z mé přítomnosti a nechápali to. Ale v Markové přítomnosti si nedovolili nic říct, samozřejmě. Divila jsem se, jak se z toho malého, tichého kluka, kterého jsem znala jako mého bratra, stal respektovaný, silný, samostatný muž, který je schopen velet několika desítkám mužů.
Po večeři se Mark konečně zvedl a odkašlal si. Všechna pozornost se okamžitě soustředila na něj.
"Jak víte, vrátila se k nám má sestra, Lily. Pod hrozbou obrovského nebezpečí se vrátila a přivedla s sebou naši jedinou šanci na záchranu. Přivedla zpět Toma," Marka přerušilo několik překvapených výdechů, ale on se zviklat nenechal, "a je ochotna nám poskytnou velice výnosné informace o Konfederaci. Doufám, že ji přijmete zpět mezi sebe bez zbytečných hádek a protestů, na které teď nemáme čas." Žasla jsem nad jeho diplomatičností. Přednesl jim naprosto nenapadnutelný, pravdivý argument. Nikdo proti tomu nemohl vysoupit.
"Ale mám pro vás další novinu. Lily s sebou nepřinesla jen Toma, ale i informace o dalším Dítěti Živlů."
"Dalším dítěti?" ozval se jeden muž, kterého jsem neznala.
"Ano, Bobe. Našlo se další Dítě Živlů. Prozatím si nejsme jistí, ale mělo by to být dítě Větru a měla by to být dívka. Podle informací, které nám přinesla Lily by se měla nacházet na druhé straně Hraničního moře.
"Ale jak ji odtamtud dostaneme!" zvolala žena na konci stolu, kterou jsem si matně pamatovala.
"Jednoduše. Půjdeme si pro ni."
Zděšeně jsem po něm střelila pohledem. "Jak to myslíš, dojdeme si pro ni?"
"Normálně Lily. Nemůžeme ji přenechat Konfederaci. Nemůžeme si dovolit, aby měli další Dítě Živlů. Stačí, že mají Lauru, Dceru Vody. Za žádnou cenu nesmí mít převahu, to víme všichni."
Ozvaly se souhlasy.
"Výpravu povedu já. S přípravami začneme hned zítra. Nesmíme otálet. Musíme získat Dceru Větru za každou cenu."

 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Trista Trista | 6. listopadu 2011 v 23:16 | Reagovat

To som rada, že si späť. :) Ako vidím, zase budem mať možnosť začítať sa do tvojich úžasných diel ;)

2 Monnye R. McQueen Monnye R. McQueen | Web | 9. listopadu 2011 v 21:09 | Reagovat

no co co :D musím se trochu podporovat :DDD ale tak uvidíme nooo :D

3 Paulie* Paulie* | Web | 9. listopadu 2011 v 21:18 | Reagovat

taky si myslím ;) miluju svetry!! :) :P máš krásnej dess ;) snad to vyjde ;) a když né tento víkend, tak třeba ten příští ;) já strávím v neděli učením, ale taky miluju knížky ;) v sobotu jdu asi omrknout obchody ;) uvidíme :)

4 Ilma Ilma | E-mail | Web | 9. listopadu 2011 v 22:02 | Reagovat

Hezky napsané. Příběh, ale ze života. Líbí se mi to.

5 Teenka Teenka | Web | 10. listopadu 2011 v 16:36 | Reagovat

takovéhle příběhy a schopnost člověka ovládat živel jsem vždycky milovala :))

6 Trista Trista | 10. listopadu 2011 v 22:25 | Reagovat

Som rada, že na pripomenutie som si to zase raz prečítala, tento príbeh sa črtá byť skvelým, takže sa teším na ďalšiu kapitolu :)

7 http://liiv.blog.cz/ http://liiv.blog.cz/ | Web | 12. listopadu 2011 v 22:04 | Reagovat

Jsem asi v půlce a je to hooodně dobrý.. příště si to dočtu, už se těším

8 Katashi Katashi | Web | 13. listopadu 2011 v 19:07 | Reagovat

"Nemyslím si, že si špatný člověk. Jen si udělala mnoho špatných rozhodnutí."

Co nás tedy činí špatnými, když ne naše činy? Je snad jen čiré zlo naší osobnosti?

Omlouvám se, mám zase nutkání filozofovat a na to nemám dneska čas :)

Používáš zde čtivý jazyk a vhodné výrazové prostředky. Já osobně nejsem příznivcem dlouhých dialogů, sic je pravda, že to přispívá k rychlejšímu plynutí děje a čtivosti :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.